Sbírka Národního technického muzea v Praze obsahuje opravdový unikát – závodní Mercedes-Benz W154. S tímto konkrétním vozem závodil německý závodník Rudolf Caracciola, trojnásobný vítěz evropského šampionátu v letech 1935, 1937 a 1938. Naposledy s ním závodil červenci 1939, kdy s ním vyhrál poslední předválečnou Velkou cenu Německa. Typ W154 je mnoha historiky považován za nejlepší závodní vůz všech dob a patří k ceněným exponátům v garážích sběratelů. Český exemplář je však v nevídaném původním nerestaurovaném stavu a dokonce stále obouvá pneumatiky z posledního závodu. Závodní Mercedes má ale s historií Československa společného mnohem více, než si možná dovedete představit.

Poválečná historie vozu s číslem podvozku W154/10 začala v opravně vozidel Wehrmachtu u Staré Paky, kde byl uskladněn spolu s druhým exemplářem, který nesl označení W154/9. Zde byly oba vozy nalezeny a odcizeny 3. května 1945 skupinou kamarádů motocyklového závodníka Antonína Vitvara. Ti se během druhé světové války přiživovali prodejem kradených aut. V tomto případě se jednalo o dva zmíněné Mercedesy W154 s pozdějšími motory M163 a karoseriemi upravenými pro rok 1939.

Celý následující rok byly oba vozy ukryty. Jeden ve Vitvarově garáži v Nové Pace a druhý ve stodole u jeho sestry. Oba byly pro své výkony nepoužitelné pro závodění v československých podmínkách. Vitvar se po dohodě s Autoklubem rozhodl pro směnu lupu v zahraničí a v roce 1946 odjel s jedním z vozů do Anglie (W154/9), aby jej předal společnosti vyrábějící závodní vozy Alta výměnou za závodní vůz její výroby. V tomto okamžiku se příběhy obou Mercedesů rozdělily.

W154/9

„Devítka“ byla v Anglii prodána novému majiteli do Kalifornie. Jistý Tommy Lee ji koupil za 25 000 amerických dolarů a okamžitě ji pod vlajkou vlastní závodní stáje Don Lee Motors nasadil v závodech. V letech 1947 a 1948 se vůz zúčastnil závodu 500 mil Indianapolis, ale bohužel ani jednou nedojel do cíle. Poprvé kvůli špatnému mazání pístů, podruhé kvůli závadě chladícího systému. Během roku 1949 vůz změnil majitele, jímž se stal Joel Thorn. Nový majitel do vozu zabudoval řadový šestiválec Jaguar. V roce 1957 se vůz opět objevil na trati Indianapolis, kde se ale nedokázal kvalifikovat do závodu. Pod kapotou byl stále motor Jaguar.

W154/10

Nám více známý Mercedes stál nějakou dobu ve Vitvarových dílnách. Mechanici z jeho nádrží vysáli olej pro své závodní motocykly, jejichž motory se však díky němu později zadřely. Za jejich smůlou stála neznalost, protože se jednalo o olej chladící. Později byl vůz předán do sbírky NTM. Poškozený předek vozu jde na konto Antonína Vitvara, který jej pošramotil při zajíždění do stodoly. Během dlouhých desítek let se překvapivě nikdo nepokusil vůz zrenovovat. V devadesátých letech za něj zahraniční zájemci nabízeli přibližně jednu miliardu korun, ale muzeum lákavé nabídce odolalo.

Až budete příště u W154/10 stát, možná si vzpomenete na tento příběh. Díky Národnímu technickému muzeu máme možnost vidět velký milník automobilové historie. Zároveň si budete říkat, jak složitá musí být rychlá jízda se závodním vozem vybaveným prehistorickými bubnovými brzdami.