Lancia Delta S4 Stradale: Silniční verze závodní bestie skupiny B

Lancia Delta S4 Stradale vznikla, aby automobilka mohla homologovat závodní speciál pro rallye skupiny B.

Italská automobilka Lancia ve druhé polovině minulého století významně ovlivnila motoristický sport, když s obrovským nasazením soutěžila a vítězila na rychlostních zkouškách závodů rallye. Lancia od počátku 70. do konce 90. let vyvinula několik ikonických soutěžních speciálů jako Fulvia, Stratos, Rally 037 a Delta S4.

Lancia Delta S4 byla posledním vozem továrního závodního týmu, který vznikl kvůli účasti ve vrcholné disciplíně závodů rallye osmdesátých let. Rallye skupina B byla oficiálně ukončena v roce 1987 po tragických nehodách Joaquima Santose a Henriho Toivonena, který při korsické rallye 1986 vyletěl ze silnice a zahynul v troskách vozu při explozi a požáru spolu se svým spolujezdcem Sergiem Crestou.

Lancia Delta S4 nechvalně proslula v historii automobilového závodění, ale kromě toho rovněž dosáhla několika pozitivních úspěchů. Příběhu závodní Lancie Delty S4 jsme se věnovali v samostatném článku, ale aby mohla skutečně závodit, Lancia ji musela homologovat. Proto vyvinula silniční verzi, kterou si automobilový svět pamatuje pod jménem „Stradale“.

Silniční Lancia Delta S4 Stradale se vyráběla v krátkém období mezi roky 1985 a 1986, kdy muselo být vyrobeno 200 exemplářů, které byly potřebné pro úspěšnou homologaci soutěžního speciálu. K oficiálnímu odhalení došlo na autosalonu v Turíně v roce 1985, a zatímco závodní Deltu S4 vyráběl Abarth, silniční verze vznikla ve spolupráci s italskou firmou Savio. S prodejní cenou stanovenou na 100 milionů italských Lir byla Delta S4 Stradale více než pětinásobně dražší než Delta HF Turbo, která byla nejdražší Deltou tehdejší doby.

Stejně jako závodní Delta S4 se i silniční homologační speciál výrazně lišil od standardní Delty, ze které převzal pouze zadní světla, čelní sklo a masku chladiče. Se soutěžním speciálem sdílela prostorový rám, který vznikl spojením trubek z legované korozivzdorné oceli CrMo a hliníkových slitin. Vnější panely karoserie byly vyrobeny ze skelných vláken a lehká hliníková kola dodala společnost Speedline.

Konstruktéři si při navrhování interiéru vypůjčili celou řadu dílů ze skladů Fiatu a vynasnažili se, aby Delta S4 Stradale byla na poměry doby luxusní. V interiéru nechyběla sedadla čalouněná alcantarou, protihluková izolace, posilovač řízení nebo dokonce klimatizace. Kvůli ušetření nákladů nebyl interiér vyroben z uhlíkových vláken, jako v soutěžní verzi, ale z levnější polyesterové pryskyřice.

Lancia Delta S4 Stradale byla věrná závodní předloze, takže ji poháněla uprostřed uložená čtyřválcová osmnáctistovka s integrovaným elektrickým zapalováním Weber-Marelli a složitým dvojitým přeplňováním kompresorem a menším turbodmychadlem K26 s dvojicí mezichladičů plnícího vzduchu. Motor byl oproti závodní verzi razantně přiškrcen, protože se silničním naladěním vyvinul nejvyšší výkon 250 koní při 6 750/min a 291 newtonmetrů při 4 500 ot./min.

Delta S4 Stradale uměla být opravdu rychlá, k čemuž jí dopomáhal pohon všech kol Hewland vypůjčený ze závodního vozu, jehož mezinápravový diferenciál posílal 30 procent točivého momentu na přední kola skrze otevřený diferenciál a zbylých 70 procent na kola zadní nápravy skrze samosvorný diferenciál. Lancia uváděla, že silniční Delta S4 dosahuje maximální rychlosti 225 km/h a akceleraci z 0-100 km/h zvládne za rovných 6 sekund.

I když se inženýři Lancie při vývoji opravdu snažili, Delta S4 Stradale měla několik konstrukčních problémů. Prostorový rám postrádal pevnější vyztužení soutěžní verze a nebyl tak silný, což znamenalo, že se při tvrdém používání mohl zlomit. Kromě toho auto trpělo slabou spojkou, která byla náchylná na přehřátí, a motorový olej musel být často kontrolován kvůli únikům do sacího potrubí skrze kompresor.

Bohužel není známo, kolik exemplářů Delty S4 Stradale se skutečně vyrobilo, protože organizace FIA ulehčila výrobcům situaci tím, že umožnila homologaci soutěžních verzí jako první. Neoficiální informace uvádí, že nebylo vyrobeno všech 200 exemplářů, ale pouze přibližně 150. Některé Stradale byly později upraveny na specifikaci závodního vozu, což znamená, že dochované originální exempláře patří k nejvzácnějším sportovním Lanciím na světě.

Trhači asfaltu od protinožců: 5 australských muscle cars

Okruh Bathurst je v Austrálii něco jako kostel a v minulých desetiletích byl důvodem vzniku velkého počtu místních muscle cars. Pojďte se podívat, co Australané vyráběli v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Číst celé

Speciály pro Gran Turismo

Auta navržená, aby se mohla objevit ve slavné hře na PlayStation. Některá z nich se později ukázala i v reálném světě.

Číst celé

Mercedes-Benz CLK GTR: Ve FIA GT udělal dojem, v Le Mans ostudu

Závodní Mercedes-Benz CLK GTR byl jedním z nejlepších aut v kategorii FIA GT1, ale v Le Mans se mu vůbec nevedlo. V kvalifikaci zazářil, ale v závodě zklamal.

Číst celé

Život s Mazdou RX-8: Mazdina výkladní skříň technologií

Ač jsem v původně přemýšlel, že se třetí díl o životě s Mazdou RX-8 ponese v duchu jízdních dojmů, dovolil jsem si vzít nějaký čas navíc. Mezitím, co se pokusím sepsat jízdní dojmy nejvíce objektivní formou, představím vám zajímavosti nejlepšího modelu značky v současném tisíciletí.

Číst celé

Toyota GR Supra: 3 problémy, se kterými se musí vypořádat

Dokáže nová Toyota GR Supra nahradit ikonickou minulou generaci? Pokud se na to kouknete správným úhlem pohledu, tak ano.

Číst celé

Ferrari 166 MM: Vítěz Le Mans řídil 23 hodin v kuse

První produkčním modelem Ferrari byl úspěšný závodní vůz, který značce přinesl historicky první vítězství ve čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. Ovšem, nebylo to jednoduché.

Číst celé