Ikonické Lamborghini Countach, představené roku 1974, bylo úspěšným nástupcem Miury, ale po dlouhých jedenácti letech od jeho uvedení do výroby začali lidé v továrně přemýšlet o jeho nástupci. Po řadě prototypů, mezi něž měla patřit i studie čtyřokého supersportu Cizeta, se nástupce hranatého klínovitého Lamborghini představil 21. ledna 1990 v prostorách Hotelu de Paris v Monte Carlu. Nový vůz nesl jméno Diablo, jenž dostal po zuřivém býkovi, který se v roce 1869 proslavil v impozantním souboji s toreadorem „El Chicorrem“. Pro italskou značku takové označení nebylo nezvyklé, vždyť Miura dostala své jméno po slavném chovateli býků a jméno po býkovi samotném dostalo i novější Murciélago.

Návrhu karoserie se ujal šikovný Marcello Gandini ze studia Bertone, podobně jako u Miury a Countache, jehož původní návrh se inspiroval hranatými tvary předchozího vozu. Když ale bylo Lamborghini v roce 1987 koupeno koncernem Chrysler, měli Američané k odvážnému ztvárnění Diabla připomínky. Na jejich základě návrh plánovaného supersportu nejdříve upravil samotný Gandini, ale později přiložilo ruku k dílu i stylistické středisko v Detroitu. Po značných úpravách se Diablo stalo nejen méně agresivní, ale i praktičtější a zaoblenější. Nové tvary byly následně testovány v aerodynamickém tunelu.

Nízké, široké a opravdu rychlé Diablo se stalo právoplatným Lamborghini. Přestože továrna udávala maximální rychlost 325 km/h, Sandro Munari z vozu na testovací dráze Nardo vyždímal až 340 kilometrů v hodině. Dosažení takového výkonu umožňoval atmosférický vidlicový dvanáctiválec se čtyřmi ventily na válec, pocházející z modelu Countach, jehož zdvihový objem byl zvýšen z 5,17 na 5,7 litru. Přepracovaný motor byl vybavený vícebodovým vstřikováním paliva, s jehož vývojem pomohly společnosti Weber a Marelli. S nejvyšším výkonem 492 koní se Lamborghini Diablo řadilo na špici superaut.

Oproti předchozímu supersportu bylo Diablo uhlazenější a ze zádi zmizely krabicové vstupy vzduchu, které byly zakomponovány do linie vozu a vedly chladicí vzduch až k radiátorům umístěným v zadní čisti vozu. Zadní nárazník s integrovaným spoilerem odváděl horký vzduch z motorového prostoru a nabídka příplatkové výbavy obsahovala velké přítlačné křídlo. Zatímco přední brzdy byly chlazené pomocí otvorů v předním nárazníku, zadní byly chlazené skrze otvory na bocích před zadními koly.

Karoserie byla zhotovena za pomoci vysokopevnostní hliníkové slitiny, která tvořila „klec“ okolo sedadel, a kompozitu, z něhož byla vyrobena celá přední i zadní část vozu, včetně kapoty a krytu motoru. Náročnými zkouškami prověřený podvozek Diabla využíval nezávislé zavěšení kol s příčnými rameny a vinutými pružinami. Obě nápravy byly vybavené příčnými zkrutnými stabilizátory. Kola z hliníkové slitiny obouvala pneumatiky Pirelli P Zero.

Rozměrný placatý supersport opět používal otevírání dveří směrem nahoru a dopředu, stejně jako u předchozího typu Countach. Elektricky ovládaná boční okna byla jednodílná a jejich přední část se svažovala směrem dolů, čímž se značně zlepšil výhled na vnější zpětná zrcátka. Vidět bylo konečně i dozadu, čemuž prospělo snížené víko motorového prostoru.

Původní návrh interiéru byl značně přepracován ve stylistickém středisku společnosti Chrysler v Detroitu. Sedadla byla plně nastavitelná a mohla být přizpůsobena podle fyzických rozměrů zákazníka. Přístrojová deska s řadou přístrojů byla výškově nastavitelná společně s volantem, který byl navíc podélně posuvný. Vnitřek vozu byl čalouněný ručně obšitou italskou kůží a nechybělo v něm výkonné stereo Alpine s přehrávačem kazet a kompaktních disků, jenž mohlo být na přání rozšířeno o subwoofer a měnič CD. Další příplatkovou výbavu interiéru tvořila speciální sada zavazadel a exkluzivní hodiny Breguet.

Již od uvedení na trh se Diablo prodávalo velmi dobře a úspěšně obstálo v různých testech. Přestože nové superauto nabízelo mnoho kladných stránek, samozřejmě mělo i své chyby. Řidičům vadilo například těžké řízení bez posilovače a obtížně ovladatelná spojka. To ovšem byly problémy, které byly typické i pro všechny předchozí modely Lamborghini.

Během vývoje Diabla přicházel u superautomobilů do módy pohon všech kol, jenž se objevil například v útrobách Porsche 959 či Bugatti EB 110. Když se Lamborghini rozhodlo vybavit jím i nové Diablo, bylo pro konstruktéry jednoduché jej do vozu implementovat. Díky umístění převodovky před motorem stačilo rozšířit hnací ústrojí o mezinápravový diferenciál, jenž přenášel hnací sílu na přední kola. Modernizované Diablo VT (Viscous Traction), vyráběné v letech 1993-1998, kromě pohonu všech kol dostalo i posilovač řízení, snáze ovládanou spojku a čtyřpístkové brzdy Brembo.

V roce 1993 se součástí oslav 30. výročí od založení Lamborghini stalo speciální Diablo SE30, u něhož konstruktéři snížili hmotnost odstraněním luxusních prvků výbavy interiéru. Další úpravou prošlo zavěšení kol a brzdový systém, čímž se výrazně zlepšily jízdní vlastnosti a řidič si mohl nastavit tuhost podvozku. Vidlicový dvanáctiválec byl posílený na 523 koní. Výrobní linku opustilo pouhých 150 kusů této speciální série.

O dva roky později se na boloňském autosalonu poprvé ukázala sériová podoba otevřené verze Diablo VT Roadster, jehož prototyp debutoval už v Ženevě 1992. Produkční verze se od konceptu lišila několika změnami, mezi něž patřilo například čelní sklo protažené do boků karoserie. Odnímatelný střešní díl vyrobený z kompozitu vážil pouhých 7,5 kilogramu a bylo možné jej převážet na krytu motoru. S nejvyšší rychlostí 325 km/h byl roadster nejrychlejším sériově vyráběným otevřeným autem své doby.

Přestože si Ferruccio Lamborghini nikdy nepřál závodní Lamborghini, kvůli obavám o svého syna, i Diablo vzniklo hned v několika takových verzích. Továrna postavila závodní vůz třídy GT1, jenž se později zúčastnil závodu 24 hodin Le Mans. Pro soukromé závodní týmy vzniklo Diablo Jota o výkonu 590 koní, které se od verze SE30 lišilo vstupy vzduchu na střeše a odlišným zadním přítlačným křídlem.

Na autosalonu v Ženevě roku 1995 Lamborghini odhalilo ostrou verzi Diablo SV (Super Veloce), což byla upravená Jota s požehnáním k silničnímu provozu. Oproti Jotě se na voze objevily větší brzdy, třídílný nastavitelný spoiler a upravená přístrojová deska. Německá tuningová společnost Auto König v roce 1998 připravila kit se dvěma turbodmychadly, za jejichž pomoci Diablo SV dosahovalo výkonu až 800 koní. V tom samém roce se Diablo SV dočkalo modernizace, k jejímž největším změnám patřily pevné světlomety, jimž ustoupily typické vyklápěcí.

Tovární pohár Philippe Charriol Supersport Trophy, nazvaný podle švýcarského sponzora, předepisoval vozy Diablo SV-R s dvanáctiválci o výkonu 543 koňských sil.

Po sedmi letech od převzetí koncernem Chrysler, v roce 1987, značka Lamborghini opět změnila svého majitele. V roce 1994 přešla do vlastnictví mezinárodního holdingu MegaTech se sídlem na Bermudách. Holding sdružující významné indonéské investory, který byl řízený synem prezidenta Suharta, vlastnil i amerického výrobce supersportů Vector. O další čtyři roky později italská značka přešla do vlastnictví Audi, jenž dodnes spadá do koncernu Volkswagen.

S novým silným vedením Lamborghini nabralo druhý dech a pro modelový rok 1999 připravilo přepracované Diablo VT, Diablo VT Roadster a Diablo SV. Vozy byly vybaveny systémem ABS a modernizovaný motor využíval variabilní časování ventilů. Novinkou se stalo Diablo GT s upravenou přídí a velkým nasávacím otvorem na střeše. Osmdesát exemplářů limitované série Diablo GT s motory o výkonu 530 koní bylo doplněno třicetikusovou sérií typu Diablo GTR. Obě varianty poháněl zvětšený šestilitrový motor a nejvyšší výkon GTR vystoupal až na 590 koní. Vzhledem ke značnému snížení hmotnosti byly z interiéru vyházeny všechny luxusní doplňky.

V roce 2000 na svět přišla již třetí verze Diabla VT, jíž se do roku 2001 vyrobilo 260 kusů. Varianta s přesným označením VT 6.0 dostala šestilitrový motor z GT, který byl upravený novým sacím a výfukovým systémem a k nejvyššímu výkonu 550 koní dopomohl i přepracovaný software řídicí jednotky. Kromě verze s pohonem všech kol si zákazníci mohli objednat i čistokrevnou zadokolku. V interiéru se objevila nová přístrojová deska, sedadla a airbagy pro řidiče i spolujezdce.

V závěru výroby se objevily speciální edice Millennium Roadster a VT 6.0 Special Edition. Millennium Roadster, vyrobený v třiceti exemplářích, se dodával zásadně v metalické stříbrné barvě a jeho záď nesla spoiler z uhlíkových vláken. Diablo VT 6.0 Special Edition bylo na výběr ve zlaté barvě Oro Elios či metalické hnědé Marrone Eklipsis. V pozměněném interiéru přibyla elektricky ovládaná kožená sedadla a navigační systém. Od každé barvy vzniklo 20 exemplářů.

Během výroby v letech 1990 až 2001 vzniklo dohromady 2 884 exemplářů tohoto pekelně rychlého supersportu. Jeho nástupcem se stal model Murciélago v září 2001.