Mazda RX-8 Roadtrip: S laciným wankelem přes půl Evropy

Přišlo mi to jako zajímavý nápad. Místo letenky jsem koupil ojetou Mazdu RX-8 za cenu staršího iPhonu a vyrazil s ní na dlouhou cestu domů.

Začalo to docela nevinně. Na pár měsíců jsem se přestěhoval do Anglie a při jedné z mnoha cest do mého britského obydlí jsem na parkovišti zahlédl krásnou Mazdu RX-8 R3, v sytě červené Tornado Red Metallic, se zvukem jak dědečkův Wartburg a vůní spáleného benzínu a oleje. V hlavě mi okamžitě proběhlo několik myšlenek a ta hlavní se spojovala s pocitem vlastnictví, ale jak na to?

Začalo tím dlouhé prohlížení inzertních stánek, kde mě zaujaly částky, za které lze RX-8 pořídit. Ve Spojeném království si tohle sportovní kupé můžete pořídit už od 200 liber za zhuntované kousky až po 10 000 liber za naleštěné zánovní R3. Celé mé snažení doplňovaly nekonečné otázky mé přítelkyně: „Co s tím budeš dělat? Nemá to volant na špatné straně?! Do toho nikdy nesednu!“

S TÍMHLE MÁM JET 1750 KILOMETRŮ?

„Kdo nejede, ten letí,“ řekl jsem a koupil jí letenku. Můj plán zněl jednoduše: koupím tady „ReXinu“ a udělám si dlouhý roadtrip do Brna. V polovině srpna, měsíc před odjezdem, jsem tedy našel stříbrnou RX-8 z roku 2004, najeto měla necelých 70 000 mil, katalyzátor už ležel někde za dílnou a na trubku místo něj navazoval laděný výfuk Toyosport. Byla po velkém servisu a hlavně, byla za 550 liber! Okamžitě jsem i s přítelkyní sedl do autobusu a vydal se směr Luton. Majitel nás vyzvedl na místním autobusovém nádraží, jak jinak, s RX-8. Nasedli jsme a absolvovali cestu k němu domů, kde měl už připraveny všechny dokumenty od vozu. Po příjezdu jsem si auto prošel a nastal první šok. Viděl jsem hodně shnilých leštěnek, ale tohle mě dostalo. Karoserie vozu vypadala velice zachovale. Pár škrábanců by se našlo, ale to vem čert. Avšak při pohledu pod vůz jsem se zhrozil. Každý, ale opravdu, každý díl byl chycený korozí, snad až na onen nerezový výfuk, který pod vozem svítil jako naleštěné psí koule. „Takže tímhle pojedu 1750 kilometrů do Brna?,” v duchu jsem si opakoval. Byla to výzva a já ji přijal. S majitelem jsem si plácl, ale následoval další šok. Totiž, řazení levou rukou a jízda na špatné straně silnice jde napoprvé dost špatně. Po pár výkřicích a asi třech možných nehodách jsme dorazili k našemu bytu, oba si oddechli a mně začalo docházet, že tohle už přestává být sranda a že těch pár stovek kilometrů nezvládnu sám.

Mezitím uběhl necelý měsíc a já jsem si na řízení i řazení celkem zvykl, jenže jsem se pořád nesmířil s tím, že tu štreku domů v autě s wanklem za 550 liber pojedu sám. Následoval telefonát kamarádovi do sluncem zalité Moravy a vysvětlení mého ďábelského plánu o dovezení RX-8 do Brna. Nejdříve mě poslal tam, kde sluce nesvítí, ale po chvíli přemlouvání na to kývnul.

STARTÉR SE ROZTOČIL A… NIC

Nastal den D, přesněji prochcané 17. září a nic nešlo podle plánu. Ten byl jednoduchý – hodit přítelkyni na letiště, nabrat benzín a zajet pro „kopilota“ na jiné letiště. Po cestě pak opět natankovat a hurá do eurotunelu. Jo, takhle zněl plán, ale realita vypadla jinak.
Vše šlo hladce až do chvíle, kdy jsem se vydal natankovat. Nikdy jsem při tankování nevypínal motor, přišlo mi to jako zbytečné mučení startéru a navíc, teplé starty téhle RX-8 nejsou zrovna na jedničku. Jenže co se nestalo, vypnul jsem motor, aniž bych ho před vypnutím na pár sekund vyhnal do otáček.  Po chvíli panikaření a dotankování do plné nastal okamžik pravdy. Otočil jsem klíčkem, startér se roztočil a… nic. Ticho. Tak jsem to zkusil znovu, zase nic. Bliklo mi hlavou, že právě nastal trapně brzký konec dlouho očekávané eskapády. Vše bylo totiž naplánováno do poslední minuty, od příletu kamaráda až po euro tunel. Nechal jsem tedy ReXinu asi půl hodiny vychladnout. Naskočil jsem zpět do auta, dal prsty na ruce křížem, zavřel oči, modlil se otčenáš – klidně bych i obětoval ovci, kdybych nějakou měl – a otočil klíčkem. „On žije!“ Wankel naskočil a já se vydal pro zmoklého kopilota na letiště. „Seš nedochvilnej šílenec a já velkej blbec, že jsem ti na to kejvnul,” přivítal mě.

HALT!

Největší průšvih však měl ještě přijít, na check-in k eurotunelu jsme totiž dorazili o deset minut později. Vlak odjížděl 20:30 místního času, my na místo dorazili 20:10 a check-in zavíral ve 20:00. Říkali jsme si, že to nebude takový problém, deset minut ještě nikoho nezabilo. Nás však málem ano. Bylo nám totiž řečeno, že už nemáme nárok vjet na vlak, neboť jsme nesplnili jednu z podmínek smlouvy o přepravě. Musíme počkat na další volný vlak, který vyjíždí ve 3:00 ráno. „Výborný, vole já objednávám letenky, ty hoď ten krám do škarpy a bereme tágo na nejbližší letiště,“ vysypal na mě „nejlepší“ kamarád.

Po jedné hádce a výživné večeři ve fastfoodu jsme oba usnuli. Ve tři hodiny jsme najeli do vlaku a absolvovali půl hodinovou cestu pod kanálem. Následoval vjezd na francouzské území a nekonečná cesta po dálnicích Francie, Belgie a Německa. Čekal jsem poruchy, odstavný pruhy, odtahovky, dluhy a smrt, ale tohle ne: asi deset kilometrů od Rozvadova nás předjel černý Mercedes E350 CDI, z jehož zadního okna svítil nápis „HALT!“ „Tyvole, to je Kobra 11,“ vypadlo z toho závodníka, který seděl na místě řidiče. Následovali jsme tedy černý Mercedes na odpočívadlo. Z auta vystoupili dva nažehlení Němci – klidně se mohli jmenovat Gerkhan a Kranich – a přistoupili k autu. Stáhl jsem okénko a nahodil výraz ublíženého štěněte. „Papers please,“ vypadlo z prvního německého oficíra. Po krátké diskuzi a kontrole dokladů vypadlo z toho druhého košiláče: „Is that a 13B two rotor?“ Zarazil jsem se a nebyl jsem schopen vyštěknout ani půl slůvka, takový dotaz jsem opravdu nečekal. Kamarád však situaci zachránil: „Oui monsieur officer,“ pravil s ryze moravským přízvukem, jelikož jiný cizí jazyk nezná. Chytl jsem se za hlavu a představoval si, jak už sedím v německé cele vedle Helmuta. Naštěstí to ti dva němečtí kravaťáci vzali dobře. Posléze z něj vypadlo, že mu doma ve stodole stojí RX-7 a nejde nastartovat; že ji podědil, neví co s ní a prosil mě o radu, když jsem ten nadšenec do wankelu. Po asi hodinovém rozhovoru jsme zase najeli na dálnici, která nás dovedla až do naší cílové stanice, Brna.

Když tenhle článek píšu doma v teple, vše si zpětně přemítám a přemýšlím, co vše se mohlo pokazit, mrazí mě v zádech. Ale jak já stále odpovídám všem, co se mě ptají na otázky jako: „Proč by někdo něco takového riskoval?“ odpovídám: „Show must go on! …důležitý je se z toho neposrat!“

Honda S2000 se jako taková už nikdy nevrátí

Mnozí z nás každý den touží po návratu slavných modelů, ale chceme je za každou cenu? Nakonec bychom totiž mohli být zklamaní.

Číst celé

Jak jsem se naučil meziplyn s dvojitou spojkou za volantem Hyundai i30 N

Nebyl jsem spokojený se svým řízením a zeptal se Petra ze Special Drive, jestli mě to naučí. Teď už konečně umím i meziplyn s dvojitou spojkou.

Číst celé

Život s Mazdou RX-8: Nemilé překvapení

Každá projížďka v mé RX-8 přináší mnoho skvělých momentů a zážitků, ale vypilované nezvyklé kupé umí občas i pěkně potrápit. Naštěstí všechno dobře dopadlo.

Číst celé

Bugatti Veyron 16.4: Nejdůležitější auto prvního desetiletí 21. století

Hypersport, nebo luxusní cestovní kupé? Dlouhou dobu si zákazníci museli vybrat, ale až Bugatti Veyron 16.4 nabídlo dokonalý kompromis obojího.

Číst celé

Reklamy z minulosti: Takhle se upravovala francouzská auta v 50. letech

V 50. letech minulého století nabízely francouzské společnosti téměř nepřebernou nabídku vylepšení pro běžné automobily. Nechyběl mezi nimi ani lepší karburátor pro legendární Kachnu.

Číst celé

Porsche 918 Spyder: Druhý svatý

Ještě před několika lety byla myšlenka hybridních superaut pasé. Svatá trojice, jíž vytvořilo Ferrari, McLaren a Porsche později ukázala, že tím může vzniknout skvělá technologie. Představujeme vám druhého člena, jímž je Porsche 918 Spyder.

Číst celé