Henry Ford kdysi řekl, že automobilové závodění vzniklo okamžitě poté, co bylo vyrobeno druhé auto. Od té doby svět motorsportu urazil obrovskou vzdálenost v bezpečnosti a ve vývoji technologií, které dělají auta stále rychlejšími. Ohromující výkony, dechberoucí aerodynamika a jízdní vlastnosti potlačující zákony fyziky. Jenže je zábava se na to koukat?

Vezmu to pěkně od shora a začnu u královny motorsportu – Formule 1. Nad jejím sledováním jsem už před lety zlomil hůl, ač mi to někteří z mých přátel vyčítají. Z nejprestižnější disciplíny se v posledním desetiletí stala fraška navoněná zvučnými jmény světoznámých sponzorů a plná bezduchých pravidel, která nutí týmy více taktizovat. Ačkoliv plánování k závodění vždy patřilo, zájem sledovat F1 jsem ztratil v okamžiku, kdy bylo zakázáno tankování. Týmy jsou nuceny natankovat monopost tak akorát (čti: po okraj nádrže), aby byl ve vysoké zátěži vůbec schopný dojet do cíle.

Ruku v ruce se s tímto nařízením posunula úroveň vývoje technologií závodních motorů, které jsou schopné pracovat ve vysoké zátěži s přijatelnou spotřebou vysokooktanového benzínu, ale zmizely vzrušující zastávky v boxech. „Dělejte, dělejte, dělejte!“ Divácky napínavá část taktizování opustila televizní obrazovky a vrcholný motorsport se stal nudnějším. Ke zlepšení nepomohly ani přeplňované šestnáctistovky, s nimiž jsou monoposty sice výrazně rychlejší, ale zvuk vidlicových desetiválců, když vytvářely zvukovou kulisu slavných okruhů? K nezaplacení. Formule 1 se bohužel stala obchodním cirkusem, jehož piloti nemají načančaným zevnějškem daleko k předním fotbalistům (určitě se poznáváš, Lewisi Hamiltone).

Benzínový šílenec se tedy musí poohlédnout jinde. Dobrou možností je dlouhá desetiletí zajímavý vytrvalostní závod v Le Mans. Zdejší čtyřiadvacetihodinovka dokáže potrápit i téměř dokonale připravené týmy. Auta, která v podvečer vedla, mohou být brzo ráno ze závodu venku kvůli nepříjemným haváriím, či propadlá hluboko v pořadí. Ale abych se přiznal, se závodem 24 Hours of Le Mans mám problém. Baví mě sledovat nervózní mechaniky a šéfy týmů v boxech, ale nebaví mě koukat na samotné závodění. Proč?

Problém je opět v technologiích. Prototypy LMP1 jsou vývojově až dokonalé. Přítlaku mají na rozdávání a fascinující aerodynamika je na úrovni, která by dovolila zaparkovat je na stropě garáže v mírném průvanu. Nespatřuji žádný souboj řidiče s autem, při němž se viditelně snaží využít poslední zbytky přilnavosti pneumatik. A nedotáčivost, nebo naopak přetáčivost? Neexistuje. Čtyřiadvacet hodin sleduji závod, kde auta poslouchají na jakýkoliv pokyn.

Ačkoliv existuje nespočet automobilových soutěží a dlouhodobě tvrdím, že mě více baví sledovat slaboučké Mazdy MX-5 v rámci malých soutěží, opravdovou petrolheadskou nirvánu mi ukázal až snoby nasáklý Goodwood Revival. Závodní víkend pořádaný na středně dlouhém okruhu v anglickém Sussexu totiž každoročně oživuje slavnou éru motorsportu.

Závodníci a sběratelé o víkendu na konci léta vytáhnou historické závodní vozy a jezdí s nimi způsobem, kvůli němuž před dlouhými desetiletími vznikly. Na kolik zajímavých soubojů o pozice si z novodobého vrcholného motorsportu vzpomínáte? A kolik z nich bylo později vyšetřováno komisaři, jestli při nich nebyla porušena pravidla a nebyly moc nebezpečné? To se v Goodwoodu nekoná. Během pětadvacetiminutových závodů se s nablýskaných výstavních aut stávají otloukánci – o kontakty a nehody není nouze.

Letošní ročník byl první, který jsem aktivně sledoval a lituji, že jsem to nedělal už dříve. Jaguary E-Type obuté do pneumatik z dob svého vzniku se těžko skládají do zatáček, jelikož viditelně kloužou, a jízda ikonické Shelby Cobry připomíná jedno nekonečné kontra. Závodní vozy z předválečných grand prix jasně ukazují souboj stroje proti muži, jež je nucený neustále točit volantem, aby jel rovně. Vrcholem všeho, při němž adrenalin doslova tekl z obrazovky, se stal závod cestovních vozů ze šedesátých let. Během sedmnácti kol se při souboji čtveřice Lotusů Cortina a jednoho Studebakeru odehrálo tolik těsných předjetí, řidičských chyb a zvratů, kolik se jich nestalo v F1 za posledních deset let.

Tím se dostáváme k jádru problému, který spatřuji v motorsportu posledních let. Použité technologie jsou na takové úrovni, že se závodní auta stávají dokonalá. Rozdíl mezi sériově vyráběným modelem a z něj vycházejícím závodním autem je propastný, přičemž běžný a závodní Jaguar Mk.II se lišil jen v detailech. Můj kamarád ale uhodil hřebíček na hlavičku a přesně vystihl, co v dnešním závodění opravdu chybí.

Závody takřka sériových aut. Když splňují přísná bezpečnostní pravidla pro použití na veřejných komunikacích, tak je budou určitě splňovat i na okruhu. V čem se liší náraz ve 200 kilometrech za hodinu do bariéry na závodní trati a do svodidel podél běžné silnice? Víceméně v ničem.

Šampionát s rozumnými pravidly by oživil krásu historického závodění, přičemž by byl schopný ukázat rozdíly mezi jednotlivými auty tak, jak to v posledních letech dělají jen videa Best Motoring. Zákazníci rozhodující se mezi Ferrari 488 Pista a Lamborghini Huracán Performante zkoumající jízdní vlastnosti na okruhu by nemuseli zdlouhavě porovnávat nic neříkající časy rychlých kol, jimiž se nás značky snaží oslnit, ale prostě by se mohli podívat na jediný půlhodinový závod. A automobiloví nadšenci? Ti by podle nás podobný styl závodění jen uvítali.