Sedmdesátá léta minulého století postihlo hned několik krizí, které významně ovlivnily vývoj v automobilovém průmyslu. Ropná krize v roce 1973 a energetická krize v roce 1979 motivovaly Mercedes-Benz k tomu, aby se v roce 1982 zúčastnil 32. veletrhu v Hannoveru, kde představil bateriemi poháněný prototyp modelu W123. Elektrický Mercedes W123 byl součástí záměru automobilky otestovat všechny technicky a ekonomicky proveditelné alternativy tradičních pohonů, ale nikdy nebyl zvažován pro masovou výrobu.

Od předního nárazníku až po C-sloupek vypadal prototyp jako jakýkoli jiný kombík Mercedes-Benz W123 a nevykazoval nic, co by naznačovalo, že je poháněn elektrickou energií. Pozorným očím neunikl detail, že zadní boční okna byla kratší, aby bylo možné použít kovové větrací otvory, a že dvířka palivové nádrže na pravém boku byla podstatně větší než ta, která se nacházela na běžných modelech řady T.

V motorovém prostoru se nacházel elektromotor, jež vyvinul ekvivalent 41 koňských sil. Hnací síla byla posílána k zadním kolům skrze čtyřrychlostní automatickou převodovku, která byla odvozena od sériově vyráběné převodovky pro Mercedesy W123. Jedním z klíčových rozdílů mezi oběma převodovkami bylo, že prototyp používal třecí spojku ovládanou pedálem akcelerátoru namísto hydrodynamického měniče. Potřebná modifikace minimalizovala ztráty točivého momentu.

Elektromotor získával energii z kapalinou chlazených nikl-železných akumulátorů, které na začátku osmdesátých let byly nejmodernější technologií a chlubily se dvojnásobkem kapacity energie oproti běžným olověným bateriím. Akumulátory byly namontovány ve speciálním šuplíku v zavazadlovém prostoru, jež mohl být vytažen tak, že jej podepřelo pomocné malé kolo. To se však muselo přimontovat, protože při nepoužívání bylo uloženo pod přední kapotou.

Balíček akumulátorů vážil ohromných 600 kilogramů a zabral většinu zavazadlového prostoru kombíku. Plně nabité akumulátory poskytovaly dostatek energie pro přibližně 100 kilometrů jízdy a mohly být dobíjeny skrze běžné evropské 220 voltové domácí zásuvky.

Mercedes vybavil elektrický W123 dvouválcovým čtyřtaktním benzínovým motorem, který sloužil jako prodlužovač dojezdu a dokázal dobít akumulátory natolik, aby vůz dokázal urazit dalších 50 kilometrů. Podle dnešních konstrukčních standardů můžeme experimentální Mercedes-Benz W123 považovat za sériový plug-in hybrid. Přítomnost spalovacího motoru zároveň vysvětluje, proč byl elektřinou poháněný vůz vybavený výfukovým potrubím.

Nejvyšší výkon 41 koní byl příliš malý na to, aby se elektrický Mercedes W123 vyrovnal běžným vozům. Kromě toho mělo zadní zavěšení dost práce s extrémně těžkými akumulátory, takže přetížený vůz nebyl pohodlný. Ve výsledku byla maximální rychlost prototypu omezena na pouhých 80 kilometrů v hodině.

Inženýři Mercedesu testovali prototyp v letech 1982 a 1983, ale kvůli mnoha překážkám byl projekt odložen. Německá automobilka pokračovala ve vývoji a testování elektrických vozidel skrz celá osmdesátá léta a o několik let později vyvinula plně elektrickou verzi Mercedesu-Benz 190 W201. To už je ale jiný příběh.