Mercedes-Benz v roce 1955 představil vysokorychlostní transportér závodních vozů, který se výrazně odlišoval od ostatních přepravníků v zázemí závodních okruhů. Mercedes přezdívaný „Blue Wonder“ (Modrý zázrak) vznikl na žádost vedoucího továrního týmu Alfreda Neubauera a byl navržen hlavním inženýrem Rudolfem Uhlenhautem. Blue Wonder byl v provozu už od roku 1954 a během sezóny 1955 si získal tolik pozornosti jako samotné závodní vozy.

Mercedes-Benz v sezóně 1955 soutěžil na dvou frontách. S monopostem W196 se zúčastnil mistrovství světa Formule 1 a s 300 SLR závodil v mistrovství světa sportovních vozů. Transportér Blue Wonder byl nasazen jako posila závodního týmu ve většině evropských soutěží a pomáhal při rychlých přesunech z továrny na okruh nebo naopak.

Tovární tým Mercedesu měl dlouhou historii speciálních transportérů. Mezi lety 1920 a 1934 vznikla celá řada zakázkových kreací, ale žádná z nich nebyla tak velkolepá jako Blue Wonder. Tehdy nejnovější unikátní transportér vznikl spojením zcela nových komponentů a kombinoval díly odvozené z Mercedesů 180, 300 S a 300 SL.

Ocelový trubkový rám ve tvaru X byl prodlouženou verzí typu používaného u modelu 300 S. Rozvor vzrostl z 2 900 milimetrů na 3 050 milimetrů a inženýři při úpravách přidali další výztuhy pro zpevnění. Přední zavěšení bylo nezávislé s vinutými pružinami a zadní kola byla připevněna k výkyvné nápravě. Za patnáctipalcovými koly se ukrývaly bubnové brzdy. Stejně jako přední kola byl i motor namontován za kabinou. Řadový šestiválec s litinovým blokem a hliníkovou hlavou byl převzat z nedávno představeného Mercedesu 300 SL Gullwing.

Šestiválec byl původní verzí, která byla dříve používána u závodních automobilů SL z roku 1952. Jednalo se o motor s rozvodem OHC, kovanou ocelovou klikovou hřídelí, mazáním se suchou klikovou skříní a vstřikováním paliva Bosch. Zdvihový objem byl 2 996 ccm, kompresní poměr se pohyboval okolo 8,0:1 a nejvyšší výkon dosahoval přibližně 220 koní při 5 800 otáčkách za minutu. Převodovka byla čtyřstupňová manuální.

K doplnění neobvyklé mechanické specifikace transportéru dostal Blue Wonder neméně výrazný vzhled. Design opticky nízké kabiny se inspiroval stylingem Mercedesů Gullwing a Ponton. Zcela oddělená zadní část vytvářela dojem jednodílné karoserie, ale oddělení mezi kabinou a nákladovou plochou bylo dokonale skryté.

Sedm metrů dlouhý a dva metry široký Blue Wonder byl mnohem menší než většina tehdejších nákladních vozů. To mu umožnilo cestovat po úzkých vedlejších cestách a po silnicích s nízkými mosty, které jsou pro běžné transportéry závodních aut dostupné jen těžko. Velkou pozornost okolí přitahoval i modrý lak v odstínu Mercedes-Benz Royal Blue.

Interiér byl pouze pro dva cestující a sedadla byla potažena modrým čalouněním s tartanovými vnitřky. Podlahu pokrýval odpovídající šedo-modrý koberec. Zajímavostí byl pokus o tempomat, kterým byla tyč napravo vedle řízení, kterou se udržovala škrticí klapka motoru v otevřené poloze. Otáčkoměr cejchovaný do 7 000 otáček za minutu byl umístěn na sloupku řízení a rychloměr byl na palubní desce.

V závislosti na zatížení byla nejvyšší rychlost mezi 160 a 170 kilometry za hodinu, díky čemuž byl Blue Wonder nejrychlejším transportérem na auta na světě. Pro porovnání, většina ostatních nákladních vozidel z padesátých let sotva překročila rychlost 70 kilometrů v hodině.

Mercedes-Benz používal Blue Wonder během úspěšné sezóny 1955. V tomto roce obsadili Juan Manuel Fangio a Stirling Moss první a druhé místo v šampionátu Formule 1. Kdyby existoval šampionát konstruktérů (byl zahájen až v roce 1958), Mercedes-Benz by jej také snadno vyhrál. Sezóna sportovních vozů ale byla zastíněna nechvalnou katastrofou v Le Mans, při níž Mercedes 300 SLR Pierra Levegha vletěl do davu diváků a zabil více než 80 lidí. S ohledem na to se Mercedes-Benz na konci roku 1955 vzdal motoristických závodů.

Blue Wonder krátce sloužil jako výstavní vozidlo ve Spojených státech amerických a poté se vrátil do Německa. Chvíli jej využívalo zkušební oddělení, ale následně zůstal zaparkovaný venku, kde pomalu zreznul. V roce 1967 se Rudolf Uhlenhaut rozhodl pro jeho likvidaci, ale později si uvědomil, že to byla chyba.

Mercedes-Benz v roce 1993 zahájil vývoj a výrobu repliky. K původnímu vozu neexistovaly žádné výkresy, plány ani technické záznamy, protože byl neoficiálním projektem vytvořeným Rudolfem Uhlenhautem v zákulisí závodního oddělení. Projekt výroby nového kusu si vyžádal přes 6 000 hodin, ale byl vybaven modernějším motorem o výkonu 192 koní. Dokončená replika Mercedesu Blue Wonder se představila na Festivalu rychlosti v Goodwoodu v roce 2001.