Enzo Ferrari se nejvíce proslavil automobily, které nesou jeho jméno, ale dobře zůstávají zapamatovány i okamžiky, kdy se dostal do konfliktu se zaměstnanci nebo důležitými zákazníky. Jedna z nejdramatičtějších událostí se odehrála v zimě na přelomu roků 1961 a 1962, kdy továrnu Ferrari opustilo mnoho klíčových pracovníků.

Kromě řady dělníků odešli i potřební inženýři Carlo Chiti a Giotto Bizzarrini a dokonce i světový šampión Formule 1 ročníku 1961 Phil Hill. Krátce po odchodu z Ferrari se skupina osamostatněných lidí spojila a vrhla se do automobilového světa s vlastní společností ATS (Automobili Turismo Sport). Jejich cílem se stalo porazit bývalého zaměstnavatele v kategorii závodních monopostů a v soutěžích sportovních vozů.

Posledním projektem, na němž tým pracoval ve Ferrari, byl závodní speciál 250 GTO, který byl později dokončen mladým Maurem Forghierim. Mezi prvními čekajícími zákazníky byl vlivný úspěšný podnikatel Giovanni Volpi, jež se chystal použít nové GTO pro aktivity vlastního závodního týmu Scuderia Serenissima. Když však Enzo Ferrari zjistil, že je Volpi jedním z finančních podporovatelů nově vzniklé značky ATS, pochopitelně odmítl mu dokončený vůz dodat.

Giovanni Volpi měl ve své garáži upravený a velmi rychlý speciál Ferrari 250 GT SWB (s/n 2819GT), který ukázal svůj potenciál v závodě Tour de France roku 1962 v rukou Oliviera Gendebiena. Dobře naladěné auto však nedokázalo dosáhnout na schopnosti 250 GTO na druhém místě, takže se Volpi odhodlal k neočekávanému kroku. Rozhodl se, že by chtěl mít své SWB stejně rychlé jako GTO. Kdo by v roce 1962 mohl mít větší odhodlání porazit Ferrari než Giotto Bizzarrini?

Volpiho potěšením bylo, když se talentovaný inženýr rozhodl přepracovat 2819GT do ještě více extrémního závodního vozu, než jakým bylo 250 GTO. Krátce na to bylo auto převezeno do dílny karosárny Drogo a předěláno Bizzarrinim v neuvěřitelně krátkém čase.

Jeho prvním cílem bylo namontovat motor ve voze co nejdále a co nejníže, aby získal nejvhodnější těžiště. Třílitrový vidlicový dvanáctiválec byl usazený za přední nápravou a byl o 12 centimetrů více vzadu než ve 250 GTO. Použitím mazacího systému se suchou klikovou skříní bylo umožněno namontovat motor výrazně níže. Stejně jako u GTO bylo na motor namontováno šest karburátorů Weber, jejichž pomocí vzrostl nejvyšší výkon na 300 koní. Jediným chybějícím článkem ve srovnání s Ferrari 250 GTO byla pětistupňová mechanická převodovka. Volpiho SWB zůstalo vybaveno starým čtyřrychlostním manuálem. Z GTO však pocházela kola a pneumatiky.

Přestože technické změny výrazně zlepšily výkonnost vozu, není to důvodem, proč se hybridní GTO stalo slavným závodním vozem. Všechno to bylo kvůli Bizzarrinim navržené aerodynamické karoserii. Na první pohled se může zdát, že bylo přepracované Ferrari podobné GTO, ale bližší prohlídka odhaluje, že je ještě nižší a má ostřejší příď. Upravené Ferrari 250 GT SWB bylo tak nízké, že součástí kapoty musel být plastový kryt, který chránil vyčnívající Webery. Střešní linie pozvolna klesala k zadnímu konci, kde byla ostře odříznutá, aby vytvořila extrémní záď dle Kammových principů.

Po dokončení projektu byl Giovanni Volpi oprávněně ohromený, protože jeho nový závodní vůz byl o 100 kilogramů lehčí než GTO, aerodynamičtější a stejně výkonný. Auto se stalo součástí závodního týmu spolu s Ferrari 250 TRI61 a 250 GTO, které si Giovanni Volpi mezitím sehnal jinde. Krátce po svém příjezdu si Bizzarrinim postavené auto získalo přezdívku „camionette“, což je francouzské pojmenování pro malý náklaďák.

Ještě více se vůz proslavil s anglickou přezdívkou „Breadvan“. Pořadatelé čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans pod tlakem Ferrari zařadili netradiční speciál do kategorie prototypů namísto třídy GT, aby oficiálně nesoutěžil s jimi nasazenými 250 GTO. Breadvan zvládl překonat všechna zúčastněná GT už v prvních hodinách závodu, ale zlomený hnací hřídel znamenal předčasný konec účasti.

Později byl Breadvan nasazen ještě čtyřikrát a během účasti v závodech získal dvě vítězství a traťový rekord ve třídě GT. Už od prvního okamžiku bylo zřejmé, že je upravené Ferrari schopné držet krok s konkurencí opravdu snadno, ale omezené finanční zdroje a čas pro řádný vývoj mu zabránily dosáhnout výrazně lepší spolehlivosti továrních Ferrari.