Jakkoliv se to dnešním pohledem na modelovou řadu Opelu zdá nemožné, tato automobilka stará už 157 let přispěla do automobilových kronik nejedním zajímavým autem. V jedné ze svých odvážnějších epizod, tedy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vznikl koncept CD Coupe.

Toto krásné kupé s klínovitou karosérií se představilo v roce 1969 na autosalonu ve Frankfurtu. CD neznačí pokrokové autorádio – první album na compact discu vzniklo až v roce 1982 a byli to Visitors od ABBA, mimochodem. CD v našem případě znamená Coupe Diplomat a pokud něco oprávněně značí, pak diplomatickou eleganci a velkolepost.

Jen se na to podívejte. Třeba ta hladce zaoblená příď nebo dokonalé jednolité sklo, které obepíná celé auto. Díky tomu tu řešení se mělo celé sklo i s částí karoserie odklápět, aby se cestující dostali do kabiny. Tehdejší zdroje uvnitř automobilky říkaly, že tento druh otvírání ve skutečnosti nikdy nefungoval. Karoserie byla vyrobena ze skelných vláken a natvarována i pomocí větrného tunelu, což byla revoluční novinka té doby.

Za designem stál Američan Chuck Jordan. Ten o něco dříve navrhl i model Opel GT, který se do výroby dostal. Jordan se ale hlavně proslavil jako designér klasických amerik. Jeho podpis byste našli třeba pod Buickem Electra (1963) nebo Cadilladem Eldorado (1967), což jsou dnešním pohledem snad ty nejameričtější ameriky, jaké si dovedete představit.

Uvnitř Coupe Diplomat byste našli futuristický interiér a mimo jiné z nějakého důvodu i přímo obří pedály, jejichž účinnost šlo údajně nastavit dle libosti. Všemu vévodí široká křesla, nebo snad i lehátka, chcete-li. Prostě auto pro diplomata. Pohodlí byla priorita číslo jedna.

Pod kapotou byste našli tehdy novou V8 o objemu 5,3 litru z modelu Diplomat B, která produkovala 230 koní a přenášela je na zadní kola pomocí třístupňového automatu. Ačkoliv, opět je třeba nezapomenout, že se bavíme o konceptu, do kterého se pořádně nedalo vlézt. Těžko hodnotit, zda se s ním dalo doopravdy jezdit. 

Vraťme se ale zpět k příběhu. Když bylo auto představené, strhlo na sebe nečekanou míru pozornosti. V Opelu nabrali přesvědčení, že tohle auto má větší smysl než jen jako pouhé designové cvičení a rozhodlo se, že ho budou prodávat. V Turíně našli karosárnu Frua, kterou požádali, aby Coupe Diplomat přepracovali tak, aby ho bylo možné sériově vyrábět.

Karosárna se toho odvážně chytla a opravdu vytvořila několik prototypů, na kterých demonstrovala možnosti. Bohužel, i tyto zjednodušené karoserie nebylo možné vyrábět v továrnách Opelu a samotná karosárna Frua byla příliš malou firmou na to, aby ji Opel takovou práci dlouhodobě svěřil. Posledním hřebíčkem do rakve projektu bylo rozhodnutí mateřského koncernu General Motors. Ti se obávali ztrátovosti a také toho, že se Coupe Diplomat stalo konkurencí jejich vlastní Corvette.

Příběh ale pokračuje. Do hry vstupuje Erich Bitter, německý designér, závodník a průmyslník. V Coupe Diplomat vidí obrovský potenciál, proto se dohodl s Opelem a karosárnou Frua na odkoupení licence. V roce 1971 zakládá automobilku Bitter a na základě již vzniklých prototypů spatřuje světlo světa Bitter CD, který je dokonce poháněn stejným motorem V8 z Opelu Diplomat B.

Těchto aut do roku 1979 vznikne celkem 395 kusů a automobilka má v tu chvíli docela dobře našlápnuto. V roce 1980 Bitter přichází se zcela novým modelem SC, kterého se podařilo prodat 488 kusů celkem. Model SC je krásným souputníkem automobilové špičky a i proto se stal nejslavnějším modelem značky. Vypadá sakra cool a v karosářské variantě Sedan je to přímo super-cool. K tomuto autu se na stránkách Temple of Speed rozhodně ještě vrátíme.

Pak už skvěle rozjetý vlak začne brzdit. Následující model Type 3 je propadák, jehož je prodalo jen asi 6 kusů. Posledním pokusem o záchranu je supersport Tasco (nikoliv Tesco), který mimochodem připomíná Jaguar XJ asi tolik, kolik model SC připomíná Ferrari 400. Prostě hodně. Zůstalo u konceptu. V průběhu let vzniklo ještě několik (často úchvatných) konceptů, žádný z nich se ale nedostal na světlo světa.

Blížíme se ke konci příběhu. Kdo čeká, že následoval krach, mýlí se. Automobilka dodnes funguje, ale ne tak, jak byste čekali. Po několika pokusech přebrandovat australské Holdeny se nabídka automobilky omezila na to, že nabízí klasické Opely, do kterých vám dá lepší kůži na sedačky a jiné logo na kapotu. Těžko říct, jestli by bankrot nebyla větší čest. Na druhou stranu, i vy si dnes můžete objednat třeba Mokku X od stejné značky, která dříve vyráběla překrásné a věhlasné sportovní auta. A mimochodem, firmu furt vede ten samý chlapík, Erich Bitter, co tyhle auta kdysi navrhl.