Známá česká závodnice Eliška Junková, narozená jako Alžběta Pospíšilová, se narodila 16. listopadu 1900 v olomoucké řemeslnické rodině a během svého dospívání milovala květiny, zvířata a lehce se učila cizí jazyky. V šestnácti letech začala pracovat v bankovní pobočce, kde se seznámila s dvaadvacetiletým Vincencem Junkem (25.5.1894 – 15.7.1929). Vedoucí pobočky a úspěšný finančník byl jedním ze šesti dětí chudého krejčího z vesničky Černá přes Kyšperk a zažíval raketovou kariéru. Díky jeho příjmům a osobnímu šarmu novomanželů, sňatek v roce 1922, si mladí Češi mohli během šesti let v alsaském Molsheimu koupit osm nejlepších závodních vozů té doby. V případě legendárního Bugatti 35B byli dokonce prvními na světě. Již v roce 1922 Eliška získala „vůdčí list“, jako jedna z prvních žen. Na komisařův dotaz o povolených rychlostech odpověděla jednoduše: „Na silnici 41 km/h, ve městě 15 km/h, v zatáčkách 6 km/h.“

To však bylo daleko méně, než Junkovi jezdili o několik měsíců později. V říjnu 1922 na autosalonu v Paříži zakoupili od samotného Ettore Bugattiho závodní vůz 29/30 GP, s nímž jel v červenci Ernest Friedrich Velkou cenu Francie. Formulový speciál následně dostal světlomety a pražskou registrační značku, čímž byl způsobilý pro běžný provoz. První závod Elišky Junkové, v němž okamžitě zvítězila, byl v kategorii sportovních vozů do 2 litrů na trati Lochotín – Třemešná a proběhl 7.9.1924. Stejného výsledku Junková dosáhla i následující rok v závodech Zbraslav – Jíloviště, Brno – Soběšice, v Karlových Varech a dalších.

Během soukromé korespondence v první polovině 1924 se samotný Bugatti Junkovým svěřil o dispozici typu 35, jenž byl chystaný pro GP Francie, a přiložil skicu. Junkovi neměli zajímavé jen přátelské kontakty, ale i ty obchodní. Kvůli vysokým daním a clům přejížděla většina Bugatti mezi Prahou a Molsheimem po ose a pod záminkou opravy se po přeražení výrobních čísel na shodné doklady vracely mnohem modernější typy. Jediné výrobní číslo se tak postupně vystřídalo na třech Junkových bugatkách. Některé vozy Junkovi prodali dalším českým závodníkům (továrník Hugo-Emmerich či doc. dr. Bittman) a dnes jsou roztroušeny po světě, případně se vůbec nedochovaly.

Sláva Elišky Junkové naplno vypukla vítězstvím ve třídě na Nürburgringu roku 1927 a účastí v sicilském závodě Targa Florio v letech 1927 a 1928. Převážně šotolinový okruh, zpestřený ve své délce 108 kilometrů přibližně 1 500 zatáčkami, se jel pětkrát. Od moře se stoupalo do výšky přesahující 900 metrů. V rámci tréninku Eliška projela trať padesátkrát a v klesání dosahovala rychlejších časů než její manžel. V závodě projela první kolo jako čtvrtá, ale v druhém odstoupila kvůli poruše řízení. V ročníku 1928 Junková startovala se špičkovým kompresorovým Bugatti o zdvihovém objemu 2,3 litru. Kvůli své drobné postavě seděla na polštářku a potřebovala prodloužené pedály. Tehdy si místo obvyklého brutálního projíždění zatáček s klouzající zádí nacvičila efektivní a inteligentní jízdní styl. Přesto jí dřevěný volant řízení bez posilovače rozdíral ruce do krve. Z toho důvodu si tehdejší závodníci v dlaních převalovali oblázky, čímž si zpevňovali kůži.

Po odstartování závodu Eliška dokončila první kolo jako čtvrtá, druhé na první pozici, třetí i čtvrté kolo projela jako druhá, ale v pátém kole z ničeho nic na 38. kilometru ležely dva balvany, které tam dříve ani později nebyly. Rychlý úhybný manévr a znejistění stálo ztrátu času. Přesto Eliška Junková dojela na pátém místě s celkovým časem 7:27:40 hod., s nímž byla pouhých 8 minut za vítězným Divem. Dodnes se jedná o nejlepší ženský úspěch v nejvyšší automobilové kategorii.

Po velkých úspěších ale přišel červenec 1929, Junkův smyk na rozměklém asfaltu Nürburgringu, vymrštění z vozu a náraz hlavou do skály. Po manželově tragické smrti Eliška Junková ukončila svou závodní kariéru, následně začala cestovat a pomohla vybudovat zastoupení Bugatti na Cejlonu. Později pracovala pro Baťu, do zahraničí se dostala i v poválečném období a na západě ji vítali s otevřenou náručí. Bývalá závodnice proháněla Tatru 77, v období po válce pak škodovky. Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994 ve věku 93 let. Na budově Švédského velvyslanectví, kde bydlela, lze najít její pamětní desku.