V poslední době se mě několik lidí ptá, co je s mým autem. Ruku na srdce, moje RX-8 si vyžádala další pozornost, když po zfušované opravě nějakého Němce povolil těsnící tmel v polovině převodovky, kde následně začal prosakovat olej. To mě přinutilo k přemýšlení, jestli podobné „trápení“ s autem potřebuji.

Když se na to ale podívám kolem a kolem, vlastně ano. Vždycky mě přitahovala dostupná a zároveň nezvyklá auta, jenž mohou být nedotažená do konce. Nebo auta, která v ulicích vídáme velmi málo, protože nad nimi visí hrozba opravdu drahého servisního zákroku. Z toho důvodu jsem si koupil i svou Mazdu, a když následně přemýšlím, jaké auto by se mi líbilo pro denní ježdění, začínám se chytat do pasti. Opět.

Rozumné rozhodnutí říká, že by auto na denní ježdění mělo stát co nejméně peněz na provoz a mělo by si vyžádat pouze nutnou provozní údržbu a pohonné hmoty. To je příčinou toho, proč v posledních měsících tvrdím, že nejlepší „daily“ se dá pořídit na operativní leasing. Měsíční platby za auto, s nímž se jen a jen jezdí, vypadají jako zajímavá nabídka a navíc, než se dané auto stihne za tři roky poprvé sesypat, vlastně s ním už jezdí někdo jiný a vy máte zase nové. Jenže je tu subjektivní problém. Dlouhé měsíce platíte za auto, jenž nikdy nebude vaším majetkem, což je skutečnost, která mě štve. Po čem se tedy mrknout ve chvíli, kdy toužíte po tom, aby auto bylo vaším majetkem?

Nová auta, jejichž dostupnost se s operativním leasingem zdá daleko snazší, se už nemusí tolik vyplácet, či najednou vychází daleko dráž. S tím se ve mně probouzí „petrolheadská“ myšlenka, že bych u svého domu uvítal další zajímavé a na ulicích méně zvyklé auto, ale jaké? Již při výběru nástupce svého bývalého Civicu jsem pokukoval po Alfě Romeo 159 3.2 V6 s pohonem všech kol, kterou jsem zamítl kvůli obavám z následného servisu. Smějete se? Chápu, momentálně mám pocit, že mé výsledné rozhodnutí bylo z bláta do louže. Přestože nevím, jak pravdivé jsou mýty o špatné spolehlivosti, stále mě 159 silně láká. Proč? Podívejte se na ni. Je krásná, až neuvěřitelná. Stejný příběh je v mých očích i nová Giulia, je nádherná, ale uvidíme jak „hezká“ bude do budoucna. Alfa Romeo se rozhodla vrátit k původním kořenům a postavit zcela nové auto, dokonce zadokolku, od píky. Bude nevyzkoušená konstrukce a technika zlobit?

Další prohlížení inzercí mě přivádí ke starým limuzínám značek BMW, Lexus a Mercedes-Benz. Samozřejmě nejlépe k těm osmiválcovým. Ale opravdu bych chtěl denně provozovat takové auto? Při bližším zkoumání zjišťuji, že by i osmiválec v takovém provozu nabídl příznivější spotřebu, než moje Mazda s motorem, jejíž objem je menší než ten láhve od Poděbradky. Pak je tady ale dostupnost dílů a jejich ceny. Přestože se dají komponenty z druhovýroby pořídit za lidové ceny, snažím se svá auta udržovat s určitou kvalitou, k čemuž rozhodně nepřispívají výrobky našich polských sousedů.

Ať už se jedná o BMW 7 E38, Lexus LS či Mercedes S W140, všechna auta jsou lákavá, ale jejich provoz a pořádná údržba vyžaduje rozsáhlý zástup naklonovaných masaryků. Opravdu nemám rád, když auta záměrně chátrají. A jaké je tedy výsledné řešení? V posledních měsících mě zaujala Škoda Octavia RS první generace. Určitě jsem byl právě odsouzen, protože není vhodným příkladem nezvyklého auta, ale mé rozhodnutí má svůj důvod. Česká republika je možná jedinou zemí na světě, kde mají „eresové“ škodovky investiční hodnotu, protože jsou milovány hospodskými automobilovými patrioty a jejich kult bude žít dál. A navíc, svým způsobem je zajímavá. Rychlý liftback a kombi s 1,8 litrovým turbomotorem pod kapotou i po dlouhých letech od ukončení výroby vypadají k světu, obzvláště v té světle žluté. Kolik jich potkáte na ulicích? Rozhodně daleko méně, než nových Fabií z operáku. A zároveň by to nemuselo být další auto, pro něhož by se můj bankovní účet stal dojnou krávou.