Jen čtyři měsíce po představení konceptu Ferrari 512 S Speciale se konstruktéři karosárny Pininfarina pustili do vývoje nejextrémnějšího konceptu Ferrari. Uchvacující Ferrari 512 S Modulo bylo vyvrcholením tvorby z let 1965 až 1970, během nichž byly karosárnám dodávány podvozky sportovních a závodních vozů pro tvorbu unikátních futuristických designů a konceptů.

Pininfarina měla pověst konzervativnější karosárny oproti konkurenčním společnostem, ale návrháři se při tvorbě nejnovějšího konceptu skutečně odvázali. Radikální Ferrari 512 S Modulo se po dokončení zařadilo vedle nejvíce okouzlujících nadčasových vozů jako Maserati Boomerang (Italdesign), Alfa Romeo Carabo, Lancia Zero a Lamborghini Countach (všechny od Bertoneho).

Kvůli čistému klínovitému profilu a světské auře se Modulo stalo jedním z nejznámějších designových konceptů Pininfariny 20. století. Bylo to ale naposledy, co Pininfarina při vývoji výstavního konceptu použila přebývající podvozek závodních vozů Ferrari, protože byl tím posledním. Všechny ostatní Ferrari 312 a 512 byly již prodány. Spojení Pininfariny a Ferrari v následujících letech přineslo pouze tři další koncepty: Cr 25 (1974), Pinin (1980) a Mythos (1989).

Ferrari 512 S Modulo se představilo na autosalonu v Ženevě v březnu 1970 a bylo postaveno na podvozku 0864. Podvozek 0864 začal život jako první Ferrari 612 Can-Am a dříve byl používán při vývoji Ferrari 512 S. Podvozek tvořil monokok z ocelových trubek s nýtovanými hliníkovými panely pro větší tuhost. Zavěšení bylo tvořeno nerovnoměrně dlouhými lichoběžníky, vinutými pružinami, teleskopickými tlumiči a stabilizátory na obou nápravách. Za pětipaprskovými koly Campagnolo se ukrývaly ventilované kotoučové brzdy Girling.

Ferrari Modulo bylo vybaveno původním 6,2 litrovým motorem 612 Can-Am, ale kvůli propagačním účelům byl uváděn motor s pětilitrovým objemem, z tehdy nedávno představeného závodního vozu Ferrari 512 S. Oba motory byly vidlicovými dvanáctiválci se šedesátistupňovým úhlem válců, které sdílely stejný blok, klikovou skříň a olejovou vanu.

Stejný byl i čtyřventilový rozvodový mechanismus DOHC, mazání se suchou klikovou skříní, vysokotlaké vstřikování paliva Lucas a elektronické zapalování Marelli Dinoplex s jednou zapalovací svíčkou na válec. Ferrari v oficiálních prezentacích uvádělo pětilitrový motor o výkonu 550 koní při 8 000 otáčkách za minutu. Ferrari rovněž uvádělo, že Modulo zvládne akcelerovat z 0 na 100 km/h za přibližně 3 sekundy a teoretická maximální rychlost byla stanovena na 354 km/h.

Okouzlující karoserie Modula byla vytvořena za účelem prozkoumání budoucích stylingových trendů s prakticky nulovou pozorností věnovanou praktičnosti. Koncept byl až neuvěřitelně nízký, extrémně široký a i přes značnou skleněnou plochu z něj bylo špatně vidět. Nejvýraznějším rysem Modula byla absence konvenčních dveří. K nastupování do kokpitu sloužil velký vrchní kryt, který se posouval směrem dopředu.

Hlavní designér Paolo Martin si při navrhování Modula dal záležet i na nejmenších detailech – z potřebných chladicích otvorů udělal stylingové prvky. Horký vzduch z motorového prostoru odváděly dvě svislé řady kruhových chladicích otvorů na obou stranách. Nejvíce překvapující však bylo chlazení brzd – kola byla uzavřená a nad nimi byly vyříznuty otvory odkrývající pneumatiky.

Interiér nebyl vybavený konvenčními sedadly, která nahradilo šest samostatných polštářů s červeným vinylovým čalouněním. Jelikož Ferrari 512 S Modulo vycházelo ze závodního vozu, takže bylo vybaveno pravostranným řízením s řadicí pákou po pravé straně, stejně jako všechny závodní dvanáctiválcová Ferrari té doby. Futuristický volant s třemi vyčnívajícími paprsky byl umístěn v omezeném prostoru, kvůli čemuž musely být přístroje umístěny po obou stranách.

Ferrari 512 S Modulo se představilo na autosalonu v Ženevě v roce 1970 v původním černo-bílém zbarvení, které bylo později obráceno. V dnešních dnech je vůz nalakovaný v bílo-černých barvách a v minulých letech získal řadu mezinárodních ocenění za design.