Zbývá jen pár hodin do zamávání šachovnicovou vlajkou a ukončení čtyřiadvacetihodinové bitvy. Je slunné červnové ráno léta páně 2012 a já během snídaně sleduji, jak při Le Mans zajíždí hořící Ferrari do boxů a jeden z traťových maršálů předvádí sprint s hasicím přístrojem. Při tom všem mi však běhá hlavou myšlenka na to, co se dnes bude dít. V telefonátu z předchozího večera padlo něco o tom, že by to mělo být velkolepé. Volal kamarád Miki s nabídkou roadtripu, který se neodmítá. „Pojeď s námi, okoukneš auta, něco nafotíš a povozíš se,“ lákal.

Přibližně v půl desáté se scházím s Mikim a v jeho Cayenne se přemisťujeme k vozu, který nám poskytne velmi svižný a zábavný přesun na jih republiky. Oním autem je smetanově bílé Porsche 911 Targa 4. Hned po usazení si mě červený interiér získává. Zpracování je naprosto fantastické, kůže je příjemná na dotek a sedadla překvapivě pohodlná. Je na čase vyrazit. Legendární plochý šestiválec se probouzí k životu a nechává nás zaposlouchat se do jeho podmanivého zvuku. „Devětsetjedenáctka“ patří mezi sportovní auta, která vám svůj zvuk nijak nenutí – nepoutá pozornost, neřve. Než opustíme Prahu, měli bychom se po cestě setkat s několika přáteli. Naše stáj se rozšiřuje o Ferrari 458 Italia, Maserati GranTurismo, Mercedes-Benz SL 55 AMG a hulvátský Dodge Viper SRT-10, který okamžitě demonstruje svou astronomickou sílu kvílením pneumatik za doprovodu hřmění.

Po cestě na jih střídáme okresky a dálnice, naše kolona se trhá a zase spojuje, každý máme své tempo. Opět jsem překvapený 911 a její všestranností. I na českých dálnicích je pohodlná a na okreskách poskytuje mnoho přilnavosti a stability. Při zastávce na kafe dostávám čas, abych si některá naše auta prohlédl. Italskou 458 jsem tehdy viděl naživo poprvé. V době svého představení se mi nelíbila, ale naživo je úplným opakem. Křivky Pininfariny jsou magnetem na mé oči. Viper se tváří jako supersport, ale z mého pohledu bych jej zařadil k moderním muscle cars. I na jejich poměr je však lacině smontovaným autem, které skrývá obrovský vidlicový desetiválec ve svých útrobách. Je úplným opakem skalpelu, jakým je špičkově vyladěné Ferrari.  Zbývá nám už jen pár desítek kilometrů, abychom dosáhli dalšího bodu naší cesty.

O několik desítek minut později čekáme na další benzínce, když se připojuje poslední člen naší skupiny. Je jím oranžové Lamborghini Aventador LP700-4. Působí, jako kdyby spadlo přímo z nebe. Jeho odstín na slunci září tolik, že ho musí vidět i z ISS. Vyrážíme směrem k Lipnu a já dostávám příležitost, abych sedadlo spolujezdce v Tarze vyměnil za sedadlo v opravdovém supersportu z Itálie. Po zabouchnutí nůžkových dveří mi okamžitě dochází první poznatek. Výhled z toho je jako z ponorky. Hledám sonar. Svět se pomalu začíná míhat. V prospektu si můžete přečíst, že nová V12 disponuje maximálním výkonem 700 koní, ale mně v hlavě probíhá myšlenka, jestli existuje hodnota, která by definovala brutalitu tohohle superauta. Vzpomenu si na Einsteinovu teorii relativity a říkám si, jestli se právě nezakřivuje okolní prostor. Převodovka ISR mě při každém přeřazení ve vysokých otáčkách kopne do zad, jako by ze mě chtěla dostat duši. Mohutná síla motoru mě vráží do opěradla tolik, že na mě padají mdloby. Sprint na stovku za přibližně tři vteřiny zažívám poprvé a  je to opravdu jen okamžik.

Ze širokých silnic se dostáváme na úzké okresky a rázem se projevují slabiny Aventadoru. Přestože s ním testovací jezdci jezdili všude, tady mu to prostě nejde. Na vlásenky a vracečky je moc rychlý a těžkopádný, nelze z něj dostat veškerý potenciál. Ferrari nám visí na zadním nárazníku a já si všímám, jak je 458 prokletě rychlá. Chvilka napětí přichází v okamžiku, kdy je na úzké okresce nutné předjet X5, která z nízkého posezu vypadá jako stodola. Snažíme se více jak 2,2 metru širokou placku protáhnout okolo černého SUV. Celé to působí, jako když se po několika pivech snažíte procpat nit okem jehly.

Přichází čas další přestávky a naše kolona zastavuje u kavárny ve Vyšším Brodě. Nejjižnější bod naší republiky – která se optikou cestovaní v těchto autech zdá tak maličká – je jen pár kilometrů odsud. Malé děti se trhají z vodítek svých rodičů a běží ohmatávat placku, která nese jméno Aventador. Mimochodem, víte, co toto jméno znamená? Jde o býka, který v roce 1993 v corridě získal Trofeo de la Peña La Madroñera, což není španělská vesnice, ale cena pro býky za kuráž, kterou projeví v zápase i přes velká zranění.

Co si vyzkoušet dál? Ferrari! Zatím jsem se svezl jen v „malé“ Californii, která se však s 458 nedá srovnávat. Vysokootáčkový osmiválec nastartoval s typickým vyštěknutím. Na Fioranu, testovacím okruhu Ferrari, drží krok s mocným Enzem, takže se o zábavu nebojím. Vyjíždíme. Ručička otáčkoměru v mžiku míjí šestku, sedmičku, osmičku, přeřadit a znova. Způsob, jakým se tenhle osmiválec dostává do otáček je šílený. Tanec ručičky doprovází pro Ferrari typický charakterní atmosférický řev. Ne, dnes nám nikdo do cesty nevleze z důvodu, že by o nás nevěděl. Perfektně vyladěná 458 projíždí zatáčky, jako by neexistovaly. Působí to naprosto přirozeně a jednoduše. Při pocitu stability, kterou podvozek spolu s těžištěm a pneumatikami nabízí se ani nedostavuje pocit nebezpečí. Adrenalinu však ano. Každý výjezd ze zatáčky je vystřelením z praku. Zábavu v autě, které jako celek funguje neuvěřitelně, kazí zpráva z Lamba – musíme hledat benzínku. Kdyby byl Aventador dítětem, zeptali byste se ho, jestli si pití někde nevylil. Vysokooktanové palivo v něm mizí závratnou rychlostí.

Vracíme se k Českým Budějovicím a zasedáme ke grillu. Syté paprsky západu slunce mě však nenechávají na pokoji a jdu se znovu podívat na Lamborghini. Oranžový odstín Arancio Argos je v tomhle světle magický, tak fotím, dokud to jde.

Zpět na Prahu vyrážíme okolo půlnoci. Do sbírky zážitků mi přibývá Maserati GranTurismo, do kterého právě sedám. Pod kapotou ukrývá atmosférický osmiválec, který vznikl někde na půli cesty mezi Modenou a Maranellem – jasným důkazem budiž řev, který vychází z výfuku. Je pozdě, majitel už chce být doma, protože vstává na ranní směnu. Okay, to lžu. Nicméně tak jako tak majitel spěchá, dálnice D4 už je prázdná a tak letíme rychlostí, za kterou by nás nezavřeli, ale rovnou zastřelili. Dálková světla nestačí. Ferrari před námi mizí někde za horizontem – snad ani nechci vědět, kam až ten večer zašla ručička jeho tachometru.