Ferrari F40 je skutečná automobilová ikona a legenda na čtyřech kolech. S blížícím se koncem osmdesátých let se jednalo o auto, kterým se chtěl Enzo Ferrari na sklonku svého života rozloučit. Tento supersport ve své době přenesl vzrušení závodních vozů na běžné silnice, což později zopakoval i jeho nástupce – Ferrari F50 s vidlicovým dvanáctiválcem vycházejícím z pohonné jednotky Formule 1. Na rozdíl od F40, Ferrari F50 se nikdy nedostalo na závodní tratě. Za to ale nemohl nedostatek snahy, protože F50 GT mohlo být tím nejlepším závodním Ferrari všech dob.

Po dvacetileté nepřítomnosti v šampionátech sportovních vozů se Ferrari vrátilo na okruhy se závodním speciálem F333 SP. Tento vůz byl postavený ve spolupráci s Dallarou a Michelotto, aby soutěžil v kategorii prototypů v IMSA GT Championship a později i ve FIA Sportscar Championship. Ferrari F333 SP během své závodní kariéry získalo 69 pole position a 56 vítězství ve všech soutěžích. Ferrari se opět zamilovalo do závodů sportovních vozů a začalo vyvíjet nový vůz specifikace GT1, který vycházel z nadcházejícího supersportu F50 a používal derivát motoru V12 z F333 SP.

Pro Ferrari to byla skvělá příležitost zesměšnit McLaren, svého hlavního konkurenta, i v jiných závodech než ve Formuli 1. Nicméně aby Ferrari skutečně dokázalo porazit podařený McLaren F1 GTR, muselo postavit zbrusu nové auto. Inženýři z Maranella se opět spojili s Dallarou, s jejíž pomocí dříve postavili úspěšné 333 SP.

Ferrari F50 byl dokonalý základ pro vývoj závodního speciálu s vidlicovým dvanáctiválcem o zdvihovém objemu 4,7 litru a aerodynamickou karoserií vyrobenou z uhlíkových vláken. Návrháři začali přepracovávat tvary karoserie tak, aby dosáhli mnohem menšího odporu vzduchu a vyššího přítlaku, zatímco inženýři pracovali na vývoji závodního motoru.

V roce 1996 byl první prototyp připravený pro testování na továrním okruhu Fiorano poblíž italského města Maranello, domova Ferrari. Nový závodní supersport číhající v garáži, označovaný jako F50 GT, byl nízko nad zemí a měl pevnou střechu, na rozdíl od odnímatelného střešního panelu produkčního vozu. Aerodynamické spoilery, široký zadní difuzor a obrovské křídlo měly za úkol přitlačovat F50 GT k asfaltu. Značně přepracovaný motor V12 produkoval 739 koňských sil v neuvěřitelných 10 500 otáčkách za minutu.

Mimo dohled zvědavých očí, F50 GT začalo kroužit po okruhu, zatímco inženýři pracovali na optimálním nastavení auta. Ukázalo se, že je rychlé hned po pomyslném vybalení z krabice. Když jeden ze zkušebních jezdců novému autu konečně protáhl nohy, bylo výrazně rychlejší než F333 SP. Ferrari F50 GT navíc zvládlo zrychlit z 0 na 100 km/h za 2,9 sekundy a dosahovalo nejvyšší rychlosti až 378 kilometrů v hodině. Inženýři Ferrari dokázali vytvořit něco zvláštního, ale mimo trať už vznikala politická bouře.

Všechno to nadšení okolo F50 GT opadlo po odhalení Porsche 911 GT1. Všechna auta kategorie GT1 byla obvykle založená na značně upravených silničních modelech, jako tomu bylo v případě F50 GT, ale Porsche dokázalo najít mezeru v pravidlech. Porsche totiž nejprve vyvinulo závodní vůz, ale až poté jej přepracovalo do omezené série produkčních vozů, které byly potřebné pro úspěšnou homologaci. Ferrari se snažilo naléhat na organizaci Fédération Internationale de l’Automobile (FIA), že je přístup Porsche proti pravidlům a hrozilo, že zruší svůj vstup do šampionátu.

Snaha Ferrari však selhala, protože FIA dovolila Porsche 911 GT1 závodit. Ferrari F50 GT nemělo výhody návrhu, jaké mělo nové Porsche. Jeho konstrukce totiž vycházela z prototypu Le Mans, který byl upraven do podoby vozu GT1. S bolestivě dlouhým temným obdobím ve Formuli 1 se Ferrari po příchodu Michaela Schumachera z Benettonu rozhodlo pro ukončení projektu Ferrari F50 GT. Sen o závodění Ferrari ve třídě GT1 byl mrtvý.

Ferrari původně plánovalo postavit šest kusů F50 GT. První vůz byl již hotový a další dva procházely finální přípravou. Tři zbývající uhlíkové karoserie byly odloženy a později zničeny. Ferrari tím chtělo zabránit tomu, že by někdo mohl těžit z jejich výzkumu a vývoje. Rozpracované vozy byly krátce po svém dokončení potichu prodány soukromým osobám, spolu s původním prototypem.

Ferrari F50 GT se nikdy nedostalo do automobilových závodů jako modely F40 LM a F40 Competizione, které byly navrženy jako jeho náhrada. Trojice přeživších kusů dnes slouží světu jako připomínka toho, co mohlo být, kdyby se FIA tenkrát rozhodla jinak.