Pokud zapomeneme na učebnice zeměpisu se základních škol, je Austrálie známá benzínovým nadšencům hlavně díky videohře Forza Horizon 3 a filmům o šíleném Maxovi. Australané jsou v automobilovém světě známí výrobou nadupaných vozů, jejichž základ často pochází z nabídky amerických automobilových koncernů. Přestože mnozí z nás vzhlíží k modernímu muscle pickupu HSV Maloo, Australané vyrábí výkonná auta už pěkně dlouho. Pojďte se podívat, čím jezdili v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.

Holden Monaro GTS 350

Modulární platforma Holden HQ byla základem mnoha modelů a na počátku sedmdesátých let představovala nový směr pro celý Holden. Nejslavnějším z modelů, jejichž základem byla, je ale jednoznačně Monaro GTS 350 z roku 1971. GTS nebylo prvním australským hrdinou mezi výkonnými auty, ale rozhodně má své kouzlo.

Pod kapotou byl 5,7 litrový vidlicový osmiválec Chevrolet, jehož nejvyšší výkon byl naladěný na přijatelných 275 koní. Přestože byla k dispozici odolná čtyřstupňová manuální převodovka, velká část zákazníků si pořídila GTS 350 s třístupňovým automatem Turbo-Hydramatic. Maximální rychlost obou verzí dosahovala přibližně 190 kilometrů v hodině, ale vůz s manuálem dokázal sprintovat výrazně rychleji. Osmdesátky dosáhl za čas kratší o 0,7 sekundy a stošedesátky dosáhl dokonce o 3 sekundy dříve.

Ford Falcon GTHO Phase III

Australské muscle cars nejsou v Evropě příliš známé, ale většina z vás určitě slyšela o Fordu Falcon. Pravděpodobně nejslavnější variantou nadupaného sedanu od protinožců je GTHO Phase III, která vznikla na počátku sedmdesátých let jako homologační speciál. Vítězný vůz závodu Bathurst 500 roku 1971 byl později popsán jako auto, jež se může měřit s Astony Martin a Ferrari.

Pod kapotou GTHO byl 5,8 litrový vidlicový osmiválec Cleveland, jehož nejvyšší výkon byl pro běžné smrtelníky naladěn na 300 koní. Všichni však věděli, že stačí pár drobných úprav, aby byl motor dosáhl až 380 koní. Se schopností akcelerovat z 0 na 100 kilometrů v hodině za 6,9 sekundy a maximální rychlostí 228 km/h byl Falcon GTHO Phase III světově nejrychlejším čtyřdveřovým sedanem své doby.

Aby však rychlý Falcon nemusel při vytrvalostních závodech každou chvíli tankovat, konstruktéři využili jeho karoserii tak, aby se do ní vešla palivová nádrž o objemu 164 litrů. Auto sice bylo výrazně těžší, ale zase dokázalo jet po hodně dlouhou dobu.

Chrysler Valiant Charger R/T

Valiant Charger byl muscle car představený australským odvětvím Chrysleru v roce 1971 a jednalo se o krátké dvoudveřové kupé vycházející z místního sedanu Valiant. Základ vozu tvořila platforma Chrysler A-body, s níž se Američané mohli setkat u vlastního muscle caru Dodge Dart. Valiant Charger byl v Austrálii a na Novém Zélandu oblíbený, což mu dopomohlo k získání prestižního ocenění Auto roku 1971 podle magazínu Wheels.

Australané vyráběli vlastní Charger v několika různých specifikacích, mezi nimiž nechyběly tři různé sportovní R/T (Road/Track). Všechny tři varianty poháněl řadový šestiválec se zdvihovým objemem 4,3 litru, který v základním modelu dosahoval výkonu 218 koní a byl spojený s třístupňovým manuálem. Stejná převodovka se objevila i s výkonnějším balíčkem E38, jehož výkon vzrostl na 280 koní.

Vrcholem nabídky R/T se v roce 1972 stala motorizace E49, jejíž šestiválec dosahoval výkonu až 302 koní a využíval čtyřstupňový manuál. Nejvýkonnější verze vznikla s jediným posláním – měla ovládnout vytrvalostní závody na okruhu Bathurst a dokázala udržet krok i s takovými auty, jako byl výše popsaný Falcon GTHO Phase III

Holden Torana SS A9X

Holden Torana se v Austrálii prodával jako středně velký sedan, který vycházel z britského Vauxhallu Viva série HB. Třetí generace, označovaná LX, však byla bližší německému Opelu Ascona a při uvedení její modernizace přišla na trh i druhá karosářská varianta, jíž byl třídveřový hatchback. Právě na základě nové karoserie vznikla nejzajímavější Torana všech dob – Torana SS A9X.

Balíček A9X, který byl dostupný i pro sedan SL/R 5000, udělal z Torany SS malé monstrum. Pětilitrový vidlicový osmiválec pracoval pod novou kapotou, jejímž úkolem bylo zlepšit proudění vzduchu pod kapotou. Po pečlivém naladění byl motor schopný dosáhnout výkonu až 400 koní, což znamenalo nutnost použití odolného diferenciálu a kotoučových brzd i na zadní nápravě.

Ford Falcon Cobra

Poté, co australský Ford v březnu 1978 ukončil výrobu Falconu XC Hardtop, zůstalo v továrně Broadmeadows ležet více než 400 nevyužitých karoserií. Původní záměr použít je pro tvorbu černo-zlaté speciální edice oslavující magazín Playboy byl ale velmi rychle smeten ze stolu, protože by údajně poškodil jméno Falconu jako vozu pro rodinu.

Jako vhodné použití opuštěných karoserií se ukázalo navržení zbrusu nového muscle caru, který oslavoval vítězství Falconu v závodě Bathurst 1000 v roce 1977. Aby byl vůz pro zákazníky ještě lákavější, bylo rozhodnuto, že bude zbarvený do ikonických barev Mustangu Shelby. Překvapivě, lakýrníci nejprve nanášeli modrý odstín Bold Blue a až poté bílý odstín Sno White. Aby byl Falcon Cobra oprávněný nosit slavný motiv Shelbyho kobry, byly pod jeho kapotu usazovány výhradně vidlicové osmiválce.

Prvních 200 kusů vzniklo s 5,8 litrovým motorem Cleveland, ale zbylých 200 kusů mělo pouze jeho menší a ekonomičtější 4,9 litrovou verzi. Zákazníci si mohli vybrat mezi manuální a automatickou převodovkou. Do základní výbavy patřily kotoučové brzdy na všech kolech, samosvorný diferenciál, dvojité výfuky a další prvky. Přibližně 30 zákazníků si dokonce připlatilo za balíček Option 97 (známý jako „Bathurst Cobra“), jehož součástí byly dva ventilátory chladiče, chladič převodovky a závodní uložení náprav.