Amerika miluje rychlost. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století vznikly nejdivočejší a nejvzácnější sportovní vozy kategorie muscle cars poháněné výkonnými vidlicovými osmiválci s masivním točivým momentem. Příchod osmdesátých let však znamenal výrazný úpadek celého segmentu na trhu. Nadupaná auta musela ustoupit přísným emisním předpisům, kvůli nimž byla ukončena výroba mnoha z nich.

Muscle cars však skrývají mnohem více, než jen vysoký výkon. Sestavili jsme seznam deseti modelů, u nichž vám odhalíme jejich tajemství, která mohou překvapit.

Shelby GT500

První dva ročníky Shelbyho mustangů se řadí k nejoblíbenějším typům mezi puristickými fanoušky legendárního pony caru od Fordu. Model GT350 z let 1965 a 1966 byl lehký, jednoduchý a perfektní pro použití na závodních tratích. V letech 1967 a 1968 však Shelby nabízel více vzrušující stroje, které byly schopny vyhrávat na drag stripech.

Shelby GT500 poháněl sedmilitrový osmiválcový big block o výkonu až 355 koní. S takovou hnací silou dokázal zajet čtvrtmílový sprint za necelých 14 sekund, což byl v druhé polovině šedesátých let úctyhodný výsledek pro sériově vyráběné auto. V roce 1968 byla nabídka rozšířena rychlejší variantou KR (King of the Road).

Zajímavost: Shelby Mustang využíval zadní svítilny z Mercury Cougar.

Dodge Charger Daytona

Dodge Charger Daytona, a koncernový sourozenec Plymouth Superbird, se řadí k nejvíce radikálním vozům zlaté éry muscle cars. Na rozdíl od výkonných modelů zaměřených na běžné silnice byl navržený pro ovládnutí závodů v šampionátu NASCAR. Aby však konstruktéři dosáhli co největší maximální rychlosti, museli vzít Charger do aerodynamického tunelu.

Velký Dodge následkem pečlivého vývoje dostal přibližně šedesát centimetrů vysoké křídlo, přepracované umístění a sklon zadního okna a prodlouženou špičatou příď, která usnadňovala rozrážení vzduchu. Charger Daytona v závodní specifikaci byl prvním autem v historii NASCAR, které přesáhlo nejvyšší rychlost 320 kilometrů v hodině. Po několika vítězstvích v letech 1969 a 1970 však nová pravidla šampionátu oba vozy zakázala.

Zajímavost: Aerodynamické úpravy Chargeru Daytona oproti běžnému vozu byly natolik účinné, že vůz dosáhl koeficientu odporu vzduchu C_x=0,28. To je úctyhodná hodnota i v dnešních dnech.

Ford Mustang BOSS 429

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zažíval NASCAR období zlaté éry. Výrobci automobilů brali závodění sériových aut vážně, následkem čehož vyvíjeli rozměrné aerodynamické bodykity a špičkové závodní motory, které byly mnohdy až příliš šílené pro použití na běžných silnicích. Aby však radikální vozy mohly závodit, muselo být prodáno 500 exemplářů veřejnosti.

BOSS 429 byl čistokrevná bestie. Přestože Mustang nikdy nesoutěžil v NASCAR, sedmilitrový osmiválec Cobra Jet pod jeho kapotou byl navržený pro závodění, nechal se točit do 6 000 otáček za minutu a dosahoval nejvyššího výkonu 375 koní. Motor však nefungoval dobře pro běžné použití a Mustang s ním byl pomalejší oproti jiným big blockům.

V8 původně vyvinutý pro NASCAR byl navíc až příliš velký a nevešel se do motorového prostoru běžných mustangů, kvůli čemuž Ford musel najmout specialisty z Kar Kraft, kteří příď přepracovali. Prostor mezi blatníky musel být rozšířen, akumulátor byl přesunut do kufru a zmenšit se musel dokonce i posilovač brzd.

Zajímavost: Během let 1969 až 1970 se pod kapotu Mustangů BOSS 429 montovaly tři různé motory. Hardcore varianta „S-Code“ byla vybavená závodními komponenty, které však přinesly problémy se zárukou kvůli nesprávné montáži. Motory „T-Code“ využívaly méně odolné komponenty a byly namontovány jen do několika aut. Pozdější verze jednotky 429 s označením „A-Code“ byla montována s blížícím se koncem výroby a kromě zařízení omezujících vznik škodlivin byla vybavena i novými rozvody.

Pontiac GTO The Judge

Pontiac se v první polovině šedesátých let stal zakladatelem scény amerických muscle cars. Model GTO z roku 1964 je totiž historicky uznávaný jako první vůz svého druhu. V roce 1968 však měl Pontiac mnoho konkurentů, kvůli čemuž se chystal připravit lákavou cenově dostupnou variantu GTO, jež měla být poháněna motorem o zdvihovém objemu 5,7 litru.

John DeLorean, tehdejší generální ředitel značky, tuto myšlenku ale nevítal a říkal, že by GTO nemělo být poháněné tak malým motorem. Výsledným autem se stal Pontiac GTO The Judge poháněný standardně dodávaným 6,5 litrovým osmiválcem Ram Air III o 360 koních. Zákazníci toužící po větším vzrušení si však mohli objednat o 10 koní silnější Ram Air IV. Výkonnější motor se stal vzácný hlavně v případě otevřené varianty Convertible, jelikož se v roce 1969 vyrobilo pouhých pět takových exemplářů.

Zajímavost: V originální televizní reklamě se objevila rocková skupina Paul Revere and the Raiders zpívající o GTO The Judge. Hlavní zpěvák Mark Lindsay byl automobilový nadšenec milující nový Pontiac natolik, že o něm napsal text písně.

Chevrolet Camaro ZL1 COPO

Systém Central Office Production Order (COPO) usnadňoval Chevroletu prodej vozů do velkých flotil, čemuž byla přizpůsobena i nabídka. K mání byly vyztužené podvozky pro policejní vozy či špíně odolné interiéry pro vozy taxislužeb. Dealeři jako Yenko Chevrolet z Pensylvánie však systém využili k objednání nezvyklých vozů.

Pod objednávacím číslem COPO 9561 se ukrývalo Camaro poháněné sedmilitrovým big blockem o výkonu 425 koní. Lákavější pro závodníky však byla objednávka COPO 9560, jejíž pomocí získali motor stejný motor ZL1, avšak vyrobený z hliníku. Takový osmiválec se závodním naladěním dosahoval až 550 koní.

Zajímavost: Hliníkový osmiválec 427 ZL1 byl závodní motor vyvinutý Chevroletem pro závodní tým Chaparral, který se s ním účastnil šampionátu Can Am.

Chevrolet Chevelle SS 454 LS6

Když koncern General Motors zrušil dlouhodobé pravidlo zakazující montáž motorů o větším objemu než 6,5 litru do středně velkých modelů, spustilo se šílenství ve sportovních divizích jednotlivých značek. Oldsmobile namontoval velký motor do kupé 442 a Chevrolet namontoval 7,5 litrový vidlicový osmiválec LS6 do Chevelle SS.

Motor LS6 dokázal vyvinout výkon až 450 koní a točivý moment dosahoval přibližně 680 newtonmetrů, za což vděčil vysokému kompresnímu poměru 11,25:1. V kombinaci s karburátorem Holley 780 CFM se však podle mnoha znalců pohyboval skutečný výkon okolo 500 koňských sil, s nimiž Chevelle sprintovalo na stovku za pouhých 5,4 sekundy. Takového výsledku byl vůz schopný dosáhnout na běžných produkčních pneumatikách, s moderním obutím dokáže být ještě rychlejší.

Zajímavost: Corvette vždy byla vrcholným sportovním vozem Chevroletu, což se změnilo po příchodu osmiválce LS6. Ten se stal nejvýkonnějším motorem v nabídce značky, protože nejvýkonnější motor dostupný pro sportovněji střiženou Corvette byl 7,5 litrový LS5 dosahující „pouhých“ 390 koní. Automobilka pro Corvette navrhla motor LS7 o 465 koních, který ale nikdy neprodávala. Nejsilnějším motorem v Corvette se v roce 1971 stal přiškrcený agregát LS6 s oficiálně udávaným výkonem 425 koní.

Oldsmobile 442

Oldsmobile 442, který dostal typové označení podle použití čtyřkomorového karburátoru, čtyřstupňové manuální převodovky a dvojitého výfuku, sdílel platformu s Chevroletem Chevelle SS a Pontiacem GTO a byl nejžhavějším muscle carem v nabídce značky na počátku sedmdesátých let. O pohon se staral obrovský 7,5 litrový vidlicový osmiválec o výkonu 360 koní a točivém momentu až 677 Nm, s nímž vůz akceleroval z 0 na 100 km/h za necelých šest sekund.

Zajímavost: Herec James Garner se s upraveným 442 zúčastnil závodu NORRA Mexico 1000 (předchůdce Baja 1000), kde získal druhé místo ve třídě. Vůz přezdívaný „Goodyear Grabber“ (Hltoun goodyearů) byl postaven zkušeným Baja guru, jímž byl Vic Hickey. Dokážete uhádnout, který výrobce pneumatik závodní snažení sponzoroval?

Pontiac Firebird Trans Am

Na sklonku sedmdesátých let byly výkony amerických sportovních vozů výrazně nižší oproti dřívějším modelům. Důvodem byla přísná emisní nařízení, vysoké ceny benzínu a vysoké náklady na pojištění, které nutily výrobce automobilů omezit sílu vytvářenou objemnými motory.

To však nebral v potaz Pontiac, jež se nechal unášet novou vlnou popularity, za jejímž vznikem stála hlavní role ve filmovém trháku Smokey and the Bandit. Pro modelový rok byl nejvyšší výkon vrcholného Trans Amu navýšen z 200 na 220 koní a nabídku příplatkové výbavy rozšířil i balíček nazvaný WS6, v němž se ukrýval sportovně naladěný podvozek, širší osmipalcová kola, lepší pneumatiky a strmější řízení. Následkem toho byl Firebird Trans Am na závodních tratích rychlejší než soudobá Corvette.

Zajímavost: Střecha s odnímatelnými panely, nazvaná T-Top, se stala součástí nabídky v roce 1976 kvůli zákazníkům toužícím po jízdě s nebem nad hlavou. Potřebné komponenty vyráběla firma Hurst, jejíž těsnění ale dovolila nepříjemné průsaky. V rámci řešení problému se Pontiac rozhodl vyvinout vlastní střechu, k čemuž přizval koncernovou karosárnu Fisher a vlastní řešení začal montovat v roce 1978. Z toho důvodu mají některé Firebirdy pocházející z toho roku střechu Hurst, jiné Fisher. Jediným rozpoznatelným prvkem je velikost skleněných panelů – Fisher je má větší.

Chevrolet Corvette C4

Dlouhá výroba Chevroletu Corvette C3 probíhala v letech 1968 až 1982. Když však Chevrolet začal řešit přípravu následující generace C4, automobilovým světem začaly znít odvážné spekulace, jak by nový vůz mohl vypadat. Někteří předpovídali motor uprostřed po vzoru italských supersportů, jiný doufali v použití rotačního motoru po vzoru Mazdy.

Corvette C4 ale radikální nebyla. Stále ji poháněl vpředu uložený osmiválcový small block, jež poháněl zadní kola. První rok výroby však 5,7 litrový motor dosahoval pouhých 205 koní, což bylo později zlepšeno použitím vstřikování paliva. Pět let po uvedení první varianty se představila i první opravdu silná Corvette od šedesátých let – typ ZR-1 o výkonu 375 koní.

Zajímavost: Výrobní linku neopustil jediný produkční exemplář modelového roku 1983. Výroba generace C3 skončila v roce 1982 a Chevrolet se rozhodl počkat s uvedením zcela nového modelu na ročník 1984. Podle neoficiálních informací tím inženýři získali více času na vývoj emisních opatření. Další zdroje jako pravý důvod uvádí problémy s kvalitou výroby. Všechny prototypy z roku 1983 byly později zničeny kromě jediného, který v současné době stojí v National Corvette Musem v Bowling Green.

Buick GNX

Šedesátá a sedmdesátá léta byla nejlepším obdobím muscle cars. Buick oživil část jejich kouzla v osmdesátých letech, kdy představil model GNX. Vůz vycházející z typu Grand National poháněl schopný turbodmychadlem přeplňovaný vidlicový šestiválec, jehož nejvyšší výkon se pohyboval od 245 do 276 koní. Magazín Car and Driver s ním při testování dokázal zrychlit z 0 na 100 km/h za pouhých 4,6 sekundy, čímž se GNX zařadil mezi nejrychlejší auta na trhu. Buick vyrobil pouhých 547 exemplářů černé bestie.

Zajímavost: Po ukončení výroby automobilce zbylo několik již nepotřebných motorů, které byly v roce 1989 namontovány do výročního Pontiacu Firebird Trans Am 20th Anniversary. Přestože byl motor naladěný na konzervativních 250 koní, opravdoví fanoušci vozů z produkce General Motors znají jeho skutečný potenciál.