Od počátku organizovaných automobilových soutěží na začátku 20. století až do příchodu komerčních sponzorských designů v 60. letech byly závodní vozy odlišovány tradičními národními závodními barvami. Britové závodili v zeleném odstínu British Racing Green, Francouzům patřil modrý odstín Bleu de France, Italové byli rozpoznatelní podle agresivní červené Rosso Corsy a Němcům náležela stříbrná, která se později stala původem přezdívky nejrychlejších německých závodních vozů – Stříbrné šípy (německy: Silberpfeil).

Přezdívka „stříbrné šípy“ se poprvé objevila ve 30. letech, když tisk hledal výstižné přirovnání pro děsivě rychlé monoposty Auto Union a Mercedes-Benz, které kralovaly předválečným Grand Prix. Původním odlišením německých závodníků ale bylo bílé zbarvení. Trojice bílých Blitzenů Benz obsadila stupně vítězů při French Grand Prix v roce 1914 a bílý byl rovněž Mercedes-Benz SSKL, přezdívaný „White Elephant“, se kterým Rudolf Caracciola zvítězil v Mille Miglia ročníku 1931. Tradice národních zbarvení se ale nedržela pokaždé, protože Mercedes-Benz v letech 1922 a 1924 vyhrál závod Targa Florio v červených barvách.

Co bylo příčinou, kvůli níž se změnilo zbarvení německých závodních aut z bílé na stříbrnou? Alfred Neubauer, bývalý manažer závodního týmu Mercedes-Benz Grand Prix, v roce 1958 popsal původ stříbrných šípů jako náhodný. V roce 1934 národní řídící orgán motoristického sportu stanovil maximální hmotnostní limit závodních automobilů Grand Prix na 750 kilogramů, kromě pneumatik a paliva.

Tovární tým byl na technické přejímce závodu Eifelrennen na Nürburgringu na jaře 1934 nemile překvapen, když zjistil, že kvůli nevelkému hmotnostnímu rozdílu nemůže závodit. Inspektoři zjistili, že nový Mercedes-Benz W25 váží 751 kilogramů, kvůli čemuž jej nechtěli pustit na start. Manažer týmu Alfred Neubauer a řidič Manfred von Brauchitsch se rozhodli bojovat s nekompromisními pravidly. Napadlo je, že odstraní nadbytečný kilogram hmotnosti obroušením bílého nátěru na bázi olova z karoserie. Následující den dorazili na technickou přejímku se zářícím hliníkovým Mercedesem, který následně zvítězil. Tisk poté popisoval vítězný vůz jako „Stříbrný šíp“.

Alfred Neubauer tvrdil, že přezdívka pro stříbrné šípy vznikla takto, ale o tomto příběhu existují pochybnosti, protože se objevil až na konci 50. let. Ve 30. letech nebyla hmotnost závodních vozů tak důležitým parametrem jako v dalších desetiletích. Později se ukázalo, že když Manfred von Brauchitsch v roce 1932 závodil na berlínském AVUSu s aerodynamickým stříbrným Mercedesem SSKL, komentátoři jeho vozu přezdívali „Stříbrná šipka“. Stříbrné Auto Uniony a Mercedesy v roce 1934 objevily už v závodě Avusrennen, který se konal přibližně týden před závodem Eifelrennen.

Ve 30. letech byly nejmodernější konstrukce trupů letadel vybaveny nenatřenými hliníkovými panely pro zjednodušení výroby a snížení hmotnosti. Automobilový průmysl se tehdy inspiroval letectvím, takže není překvapením, že od letadel převzal oslnivý hliníkový vzhled. Neubauerova autobiografie z roku 1958 navíc zahrnuje několik přizdobených příběhů a pochybných tvrzení, včetně vymyšleného příběhu ze závodu Tripoli Grand Prix 1933, když falešně obvinil několik závodníků z podvodu.

Stříbrné šípy Mercedesu a Auto Unionu v roce 1937 dosahovaly rychlosti vyšší než 300 kilometrů v hodině a aerodynamické speciály stanovily několik rekordů přesahujících 400 kilometrů v hodině. Nadřazenost těchto vozidel v mezinárodních soutěžích udělala ze „Stříbrných šípů“ legendu, protože obvykle vyhrávaly všechny závody, do kterých byly zapsány. Jména Rudolf Caracciola, Bernd Rosemeyer, Hermann Lang a později Stirling Moss a Juan Manuel Fangio budou navždy spojeni s dobou těchto závodních aut.

Mercedes-Benz si na ikonické stříbrné šípy vzpomněl v 70. letech se soutěžními vozy rally a v 80. letech se sportovními vozy Sauber a cestovními vozy DTM. V roce 2010 se tovární tým Mercedes-AMG Petronas Formula One Team vrátil do Formule 1 se stříbrnými monoposty, jejichž barva odkazuje na nezapomenutelné ikony 30. let.