Nejslavnějším obdobím zbarvení závodních aut byla éra kontroverzních reklam na cigarety a alkohol, kterou započal Lotus v roce 1968. Tým Colina Chapmana se spojil s tabákovou společností Imperial Tabacco a ozdobil Lotus 49B Grahama Hilla červeno-zlato-bílým zbarvením s logem značky tabáku Gold Leaf.  Motorsport se na konci 60. let minulého století stal komerčně úspěšný, ale než začaly být závodní vozy polepovány reklamou, soutěžily v typických zbarveních zemí svých závodních týmů.

Závodníci soutěžili ve standardizovaných barvách identifikujících národnost řidiče a původ vozu. Britové měli zelenou, Francouzi modrou, Němci stříbrnou a Italům patřila červená barva. Už od 20. let byly závodní vozy Alfa Romeo, Maserati, Lancia a později Ferrari a Abarth nalakovány do odstínu „Rosso Corsa“, který se zapsal do historie automobilového průmyslu jako nejslavnější červená všech dob.

Historie Rosso Corsy se začala psát v roce 1907, když se italský aristokrat Princ Scipione Borghese přihlásil do závodu z Pekingu do Paříže. Prince během závodu doprovázel novinář Luigi Barzini z The Daily Telegraph a komorník Ettore, který působil jako mechanik a cestoval se zásobou šampaňského Lanson. Princ si byl jistý vítězstvím a rozhodl se odvézt svůj tým z Moskvy do Petrohradu na slavnostní večeři, odkud se vrátili zpět do Moskvy a znovu se připojili k závodu.

Jejich hlavním soupeřem byl dělník Charles Goddard, který se o závodě dozvěděl z útržku novin. Goddard se probojoval na druhé místo, ale s omezenými finančními zdroji musel žebrat u konkurentů o palivo a v zoufalé snaze dohonit vedoucího prince se mu podařilo stanovit vytrvalostní rekord při nepřetržitém řízení po dobu 24 hodin. Goddard ale nikdy předtím neseděl v motorovém vozidle, čímž porušil pravidla závodu a byl diskvalifikován okamžitě po přejetí cílové čáry. Princ Scipione Borghese skutečně zvítězil a získal 1,5 litrovou lahev šampaňského Mumm. Červená barva jeho vozu Itala z roku 1907 byla na jeho počest přijata jako závodní barva italských aut.

Ve Formuli 1 nebyla barva určena zemí původu vozidla ani národností řidiče, ale státní příslušnosti týmu soutěžícího vozidla. Olivier Gendebien z Belgie se v roce 1961 v belgické Grand Prix umístil na čtvrtém místě se žlutým Ferrari 156 hned za trojicí vítězných červených Ferrari 156 továrního týmu Scuderia Ferrari, které řídili američtí jezdci Phil Hill a Richie Ginther a německý jezdec Wolfgang von Trips.

John Surtees pomohl Ferrari vyhrát mistrovství světa v roce 1964, když zvítězil v posledních dvou závodech sezóny ve Ferrari 158 v bílo-modrém zbarvení Spojených států amerických. Do těchto závodů se nepřihlásila samotná italská továrna, ale americký tým NART (North American Racing Team) podporovaný automobilkou. Toto bylo provedeno jako protest proti dohodě mezi Ferrari a italskou závodní asociací kvůli závodnímu Ferrari s motorem uprostřed.

Národní barvy byly ve Formuli 1 nahrazeny komerčními sponzorskými designy na konci 60. let, ale na rozdíl od většiny ostatních týmů si Ferrari vždy udržovalo tradiční červenou, ale odstín barvy se občas lišil. Od roku 1996 do roku 2007 byly monoposty Ferrari F1 nalakovány světlejším odstínem, který se na denním světle podobá oranžové barvě. Důvodem bylo vyvážení barev na televizních obrazovkách, protože originální Rosso Corsa na starých televizích vypadala podobně jako hnědá. Originální barva Rosso Corsa se vrátila do Formule 1 při Monaco Grand Prix v roce 2007, možná kvůli kvalitnějším technologiím televizí s živějšími barvami a vysokým rozlišením obrazu.

V tradici červených závodních vozů pokračuje i Alfa Romeo a Ferrari v jiných disciplínách motoristického sportu. Oproti tomu Maserati od roku 2000 používá bílou a modrou barvu a Abarth používá bílou barvu s červenými blesky. Rosso Corsa je rovněž velmi oblíbenou barvou zákazníků Ferrari, protože téměř 80% všech prodaných silničních Ferrari na světě je nalakováno do tohoto historického odstínu.