Pro nezasvěcené pracují motory s vnitřním spalováním tajemným způsobem. Nejstarším známým mechanismem využívajícím ojnici a klikovou hřídel bylo zařízení pojmenované „pila Hierapolis“ a jeho vznik je datován do třetího století našeho letopočtu. Za vznikem spalovacího motoru jako takového však stojí Belgičan Jean Joseph Etienne Lenoir, který v roce 1860 vyvinul plynový motor, jehož konstrukce se skládala z ojnic, pístů, válců, klikové hřídele a setrvačníku. Původní návrh samozřejmě nebyl bezchybný, ale Nikolaus Otto postupem času myšlenku přepracoval, aby spalovala palivo účinněji.

Od tohoto důležitého momentu v roce 1862 se spalovací motor pomalu, ale jistě uchytil. Postupem dlouhých desetiletí vývoje urazil dlouhou cestu od prvního návrhu a stal se jednou z nejdůležitějších pomůcek moderního života. I přestože je však na světě už od poloviny devatenáctého století, většina lidí stále neví, že existuje velmi malý, avšak důležitý rozdíl mezi dvěma z nejuznávanějších architektur spalovacích motorů.

Boxerové motory by neměly být zaměňovány s plochými (horizontálními) vidlicovými motory. Důležitý rozdíl mezi boxery a plochými V-motory totiž tvoří ojniční ložiska umístěná na koncích jednotlivých klik hřídele. Jednoduše řečeno, motor typu boxer používá jedno ojniční ložisko pro každý válec (a ojnici jeho pístu), zatímco plochý vidlicový motor používá jedno ojniční ložisko pro dva vodorovně protilehlé válce.

Nejvhodnější příklad tohoto nesprávného označení pochází od Ferrari a jeho historického modelu Berlinetta Boxer. I přestože jeho označení naznačuje, že se za sedadly nachází motor typu boxer, jeho konstrukci tvoří dva protilehlé šestiválcové bloky. V útrobách placatého Ferrari ze sedmdesátých let se tak ve skutečnosti nachází tradiční vidlicový dvanáctiválec, jehož úhel rozevření válců je však 180 stupňů. To z něj okamžitě nedělá boxer, protože páry protilehlých pístů stále sdílejí ojniční ložiska, jak je vidět na titulním obrázku. Vlevo je vidět plochý vidlicový motor, jaký pohání i Ferrari 512 Berlinetta Boxer, zatímco na pravé straně je běžný návrh boxeru se samostatnými ojničními čepy.

Motor typu boxer je mechanické mistrovské dílo, které si získalo nespočet fanoušků. Všechny vidlicové dvanáctiválce jsou oproti nim však téměř geniálně vyvážené, protože se skládají z dvou bloků o šesti válcích. V každém okamžiku průběhu spalovacího cyklu se samostatný řadový šestiválec může pochlubit dvěma písty v horní úvrati, dvěma písty v dolní úvrati a dvěma písty uprostřed, takže neexistuje žádná mezera dovolující zlepšení už tak skvělého vyvážení.

Pokud se ale řadíte k opravdovým puristům, kteří uznávají pouze skutečný boxer, je pro vás jediným řešením Porsche nebo Subaru. Alfa Romeo vyráběla ve svém zlatém věku sametové boxerové motory, ale v současnosti, když spadá do vlastnictví koncernu Fiat Chrysler Automobiles, už s největší pravděpodobností žádný další nevznikne. Jestliže jste fanoušci motocyklů, určitě znáte výkonný vodou chlazený boxer pohánějící cestovní enduro GS.

V moderním automobilovém světě se s boxery setkáváme jen velmi zřídka. Kromě Porsche se tradice drží i Subaru, jehož čtyřválcový motor se nachází v celé modelové řadě. Tento návrh konstrukce je dobře vyvážený, protože si jednotlivé protilehlé písty vzájemně pomáhají s vyvážením opačným směrem pohybu (u plochých vidlicových motorů se protilehlé písty pohybují stejným směrem). Vibrace, které by ale i přesto mohly nastat, jsou potlačeny doplňujícími vyvažovacími hřídeli nebo setrvačníkem s perfektně kruhovou dráhou rotace.