Proč se neumím zbavit své Mazdy RX-8 a Alfy Romeo 166? Dnešní nabídka mi připomíná školní jídelnu
Na dnešním trhu nových i ojetých aut nemohu najít nic, co bych opravdu chtěl. Současně tu ale jsou důvody, proč bych to měl řešit.
Už dlouho přemýšlím o tom, co mi na dnešním trhu nových a ojetých aut chybí. Můžeme neustále diskutovat o tom, jaká v minulosti populární auta se pomalu začínají vytrácet a co bychom si chtěli koupit, ale co když taková volba vlastně ani neexistuje? Na našich sociálních sítích Temple of Speed často řešíme, co bychom si chtěli koupit, jaký na to máme rozpočet, ale co když to ani nejde sehnat, protože to prostě nikdo nevyrobil?
To je myšlenka, k níž jsem se dostal při uvažování o potenciálním nástupci mých dvou aut. Už mi není dvacet a nadšení pro nesmysly se začíná vytrácet. Eskapády s mou červenou Mazdou RX-8 už dobře znáte, ale když se začátkem letošního léta objevila na jedné odtahovce spolu s mojí oblíbenou Alfou Romeo 166, nemohl jsem se ubránit přemýšlení, jestli už toho nebylo dost. Vážně chci provozovat dvě zajímavá, avšak servisně nákladná auta? Je to dvojice, kterou v jedné garáži najdete jen těžko.
Nechci o sobě říkat, že jsem nadšenec světového kalibru, ale kdekoliv tuhle dvojici představím, získám si obdiv. A dost možná, že zasloužený. Obě moderní klasiky totiž po zimním stání vypověděly službu jiným, ale i docela dost podobným způsobem – obě v nejméně vhodnou chvíli odmítly nastartovat a stalo se to jen pár dnů od sebe. Dodnes děkuji Vaškovi z Půjč si odtahovku za to, že mi nabídl transport dvou aut za bezkonkurenční cenu. Takovou nabídku už dneska neuvidíte ani v televizi. Tohle jsem si prostě musel s úsměvem vyfotit.
Vážně mám nějakou skrytou potřebu být jejich otrokem a poškozovat svůj bankovní účet zbytečnými výdaji? U Alfy nakonec jen zazlobil imobilizér, zatímco v Mazdě shořel startér. Po třech výměnách zapalovacích cívek, zničených stejným způsobem, už toho bylo dost. Věnoval jsem dlouhé měsíce uvažování o nástupci. Začala se ve mně probouzet celoživotní láska k BMW, ale můj ideál může tak akorát přinést další potenciální problémy – pětka 535i F10 s přeplňovaným šestiválcem mě láká, ale potenciální servis je dražší, než péče o obě má auta dohromady.
A tak jsem se ocitl zase na začátku, protože když jsem začal spekulovat o potenciální prodejní ceně, prodělal bych na nich kalhoty. Mazda mě za osm let vlastnictví stála spoustu peněz a vesměs jsem si jí dal dohromady. A Alfa Romeo 166? Tam stojím na začátku? Po dvou letech užívání si nastává čas, kdy bych konečně měl nechat rozhodit motorový prostor a vyřešit netěsnící klimatizaci, udělat výměnu rozvodů a přezout ji na kvalitnější pneumatiky.
Až na základní údržbu – výměny olejů a filtrů – a větší servis podvozku je ve stejném stavu, v jakém jsem si jí odvezl ze zaprášeného skladu pily nedaleko Mělníka. Koupil jsem si jí neuváženě bez pořádného zkoumání, protože se mi prostě líbila. Stála několik let se značkami v depozitu a se 150 tisíci v kapse jsem jí vyfoukl dalšímu zájemci, co se na ní chtěl podívat hned další den. Je to právě on, kdo se teď raduje, že nemá chátrající italský luxusní sedan. Nedávno jsem dokonce ztratil jednu malou příčku z ikonické trojúhelníkové masky chladiče. Asi tak bych popsal její aktuální stav – svou neschopností jsem jí zanedbal a teď za to budu platit.
Jenže jsem ve stavu, kdy se jich nedovedu zbavit. Neumím za nimi udělat tlustou čáru a obě je prodat. Je to až dětinská láska k něčemu, co vám nikdy nevrátí zpět to, co tomu dáváte. Maximálně se můžete radovat z těch krátkých chvil, kdy máte čas si do nich sednout a jet se s nimi projet. S Mazdou jsem letos absolvoval jen driftovací kurz a Alfa nám občas posloužila jako záložní vůz. Po zbytek obě auta čekají na svých parkovacích místech nebo v garážích a vyhlížejí další příležitost, kdy vyrazí ven.
Postupně se tak vracíme k tomu, kde moje dnešní myšlenka začala. Během podzimního podvečera jsem se byl s Alfou projet, abych jí po dlouhém stání aspoň trochu umyl, a zase jsem se zamiloval do jejího třílitrového šestiválce Busso. Ať už jde o kultivovaný nízký volnoběh nebo nekonečnou touhu táhnout ve vysokých otáčkách těsně před omezovačem, oblíbíte si ji. Stejně jako vás okouzlí komfortem v kožených křeslech a pohodlném podvozku. Je to moje čtyřdveřové Ferrari pro chudé zoufalce s láskou k pitomostem.
Takhle se dnešní auta už nedělají. V různých objektivních věcech jsou nepochybně lepší, ale chybí v nich radost i zážitek z řízení. A to často nenajdete ani v moderních rychlých hatchbacích, jež vás uhranou dynamikou, ale pak se objeví i jejich sterilní já. A teď si představte, že jsme se rozhodli, že prodáme všechna naše auta a na dnešním trhu si vybereme něco nového do 600 tisíc korun.
Zatím bych to uzavřel tím, že naše auta s námi ještě zůstanou. Vybírání mi připomíná okamžiky ze školních jídelen, kdy stojíte u aktuální nabídky a víte, že se vám nic z toho ani trochu nelíbí, ačkoliv si něco z toho prostě musíte vybrat. Zkrátka na nic z toho nemáte chuť, ač vám všichni okolo říkají, že tohle jídlo nebo tamto je skvělé.
Zřejmě za to může i skutečnost, že jsem v posledních letech řídil spoustu aut, včetně posledního vyrobeného Lamborghini Countach 25th Anniversary nebo moderního Ferrari 296 GTB, a nedaří se mi najít nic, co by ve mně probudilo zvědavost. Velkou touhu totiž mám pro duchovního šestiválcového nástupce „stošedesátšestky“, který však nikdy nevznikl a už ani nevznikne.