Americká automobilová kultura má mnoho podob, lowridery patří k těm nejvýraznějším. Hispánská menšina by si je mohla patentovat. Podobně jako u hotrodů se dá jejich počátek najít v padesátých a šedesátých letech minulého století. V té době začali Mexičané nakupovat ojeté ameriky po velkých rodinách, protože šlo o opravdu velká auta, která se jim hodila. Běžná americká rodina v takovém autě jezdila ve čtyřech, „chicanos“ klidně v deseti. Takový auta pro ně byla oslavou svobody, kterou chtěli při jízdě sdílet se svými přáteli.

Když už měli jedno jediné auto, chtěli si ho také náležitě upravit k obrazu svému. První úpravy byly z dnešního pohledu opravdu primitivní, protože hezký lak a chrom někoho jen tak na zadek neposadí, ale jeden směr úpravy se uchytil nastálo. Čím více auto bylo snížené, tím lépe také vypadalo. Pro začátek stačilo schovat pár pytlů cementu do vozu nebo zkrátit odpružení seříznutím. Seříznuté pružiny se spolu s efektními koly staly poznávacím znakem lowriderů, přestože se tento druh úpravy odrazil na jízdních vlastnostech, které však jejich majitelé neřešili. Lowridery jsou o pohodovém přístupu k životu, jen si to představte – ležérní tempo, hudba a mnoho přátel v autě.

Dnes se o funkci podvozku stará stlačené médium – vzduch nebo kapalina. Levnější variantou jsou vzduchové podvozky. Standardní pružiny nahradí pneumatické, které jsou nejčastěji plněny dusíkem o tlaku 100 – 200 barů. Změnou tlaku lze snadno měnit světlou výšku auta. Opravdový lowrider musí mít hydraulický podvozek. Na každém kole se nachází samostatná hydropneumatická pružina, která umí měnit svou světlou výšku velmi rychle. Světlou výšku lze změnit o několik centimetrů během vteřiny.

Lowridery jsou dnes hlavně o stylu, pózování a individualitě. Základním stavebním prvkem každé úpravy jsou pořádné ráfky, s takovým autem přece nemůžete jezdit na plechových discích. Klasikou jsou malá drátěná kola, se kterými může takové auto manévrovat i s podvozkem ležícím na zemi. Karosérie jsou lakovány do pestrých metalických laků, které často doplňuje airbrush. U aut, která svým majitelům slouží k dennímu ježdění, bývají interiéry střízlivé, aby neodpoutávaly pozornost od exteriéru vozu. V případě showcarů lze v interiéru nalézt luxusní kožené čalounění, LCD obrazovky nebo klidně akvárium se zlatými rybkami. Povinností je instalace výkonné audioaparatury na jejíž tóny může auto tančit.

Ano, tancující auta jsou realitou. Během srazů majitelů se dokonce pořádají soutěže, které auto to zvládá nejlépe nebo které vyskočí nejvýš. Podvozky vozů bývají ovládány zásadně přes dálkové ovládání. Sedět při skákání ve voze by se dalo přirovnat k pádu ze srázu, kdy s autem uděláte několik kotrmelců, zkrátka nic příjemného. Synchronizovaným pokynem pro oba přední tlumiče dokáže předek vozu vyskočit velmi vysoko. Čtyřicet a více let staré ameriky dost trpí na velké otřesy. Z tohoto důvodu bývají vozy zpevňovány výztuhami, ale celá podvozková soustava trpí ještě více. Přestože je na to navržena, může při otřesech prasknout například hadička vedení a je po legraci.

Lowridery jsou nepraktickými auty za desítky tisíc dolarů, ale staly se kusem historie. Vznikly ze stejného důvodu jako pomalované dodávky hippies nebo bling bling auta afroameričanů. Tento druh aut měl za úkol říct mainstreamové společnosti „jsme tady“. Začínaly jako forma protestu, ze které se stal uznávaný styl. Ve Spojených státech nyní existují muzea lowriderů, přehlídky, soutěže i nadace, které se snaží udržet mladé lidi co nejdál od problematiky drog a pouličních gangů. Kult, který vznikl ze vzdoru proti asimilaci hispánské menšiny, nakonec pohltil lidi různých barev pleti. Auta nejsou jen o praktičnosti, rychlosti a řezání zatáček. Hispánci to věděli už dávno.