Maserati v šedesátých letech vyrábělo reprezentativní luxusní sportovní vozy, ale finančně na tom bylo špatně a v roce 1968 se novým majitelem značky Maserati stal Citroën. Spolupráce obou automobilek započala návrhem a výrobou motoru pro nadcházející vlajkovou loď Citroënu, zvanou SM, italskými inženýry. Jedním z prvních projektů Maserati, který byl zahájen krátce po převzetí společnosti Francouzi, byl i vývoj sportovního modelu s motorem uprostřed.

Maserati chyběl vůz, který by mohl soupeřit s již existujícími konkurenty jako De Tomaso Mangusta nebo Lamborghini Miura. Styling byl v šedesátých letech klíčovou vlastností pro jakýkoli italský sportovní vůz a Maserati se rozhodlo zaměstnat jednoho z nejlepších návrhářů v oboru. Giorgietto Giugiaro již navrhoval pod jménem vlastní společnosti Italdesign, ale předtím pracoval pro Maserati jako návrhář karosárny Ghia a vytvořil senzační Ghibli. Maserati požádalo Giugiara, aby při navrhování nového vozu spojil sportovní charakter s pohodlným interiérem a zavazadlovým prostorem tradičního grand toureru.

Vývoj Maserati Bora zabral necelé dva roky a poprvé se oficiálně představilo na autosalonu v Ženevě v roce 1971. Giugiarův design kombinoval klasické prvky Maserati s liniemi inspirovanými konceptem Alfa Romeo Iguana, který Giugiaro představil na autosalonu v Turíně v roce 1969. Klínovitému tvaru dominovala střecha z kartáčované nerezové oceli a opticky vysoká záď s proskleným krytem motoru. Bora s vyklápěcími předními světlomety měla velmi uhlazený vzhled.

Základem konstrukce Maserati Bora byl centrální monokok s pomocnými rámy vpředu a vzadu, které podporovaly zavěšení kol a hnací ústrojí. Podvozek Bory tvořilo moderní zavěšení s dvojitými lichoběžníky a vinutými pružinami vpředu i vzadu. Mateřská společnost Citroën pro vývoj poskytla kvalitní vysokotlaký hydraulický brzdový systém. Nedostatkem prvních vyrobených vozů bylo nedostatečné chlazení brzd, a proto návrháři upravili design kol přidáním malých větracích otvorů.

Maserati Bora poháněl uprostřed uložený známý vidlicový osmiválec Maserati s dvouvačkovými rozvody, který byl původně vyvinutý v padesátých letech pro závodní vozy. Hliníkový motor ve specifikaci pro Boru měl zdvihový objem lehce přes 4,7 litru a byl vybaven jednodušším zapalováním s jednou svíčkou na válec. Čtveřice karburátorů Weber se zasloužila o nejvyšší výkon 310 koní a točivý moment 441 Nm, který byl přenášen na zadní kola skrze pětistupňovou manuální převodovku. Silný osmiválec a aerodynamická karoserie umožnily vozu dosáhnout rychlosti až 280 km/h.

Bora se představila na začátku roku 1971, ale do sériové výroby vstoupila až v posledních měsících roku. Ve srovnání s konkurenčními vozy bylo nové Maserati pozoruhodně pohodlné, tiché a mělo konkurenceschopné jízdní vlastnosti a rychlost. Vývoj pokračoval i po spuštění sériové produkce a v roce 1975 byl do nabídky uveden volitelný osmiválec o zdvihovém objemu 4,9 litru, který měl 320 koní a 454 Nm a byl homologovaný pro Spojené státy americké.

Francouzský importér Maserati Thepenier v roce 1972 požádal o soutěžní verzi, která by závodila v Tour de France a v Le Mans. Malý tým inženýrů z Modeny připravil dvě auta s motory se suchou klikovou skříní a vyšším kompresním poměrem. Oba vozy byly zkonstruovány podle předpisů skupiny 4, ale jejich závodní kariéra byla zkrácena kvůli problémům s homologací a nedostatečným financím. Kdyby dostaly příležitost závodit naplno, bez větších problémů by byly skutečnou hrozbou pro Ferrari Daytona a Porsche 911.

Sériová výroba Maserati Bora trvala až do roku 1978, ale probíhala v éře ropných krizí, což způsobilo nižší zájem zákazníků o výkonné sportovní vozy. Maserati vyrobilo celkem 564 exemplářů (289 s motorem 4,7l V8 a 275 s motorem 4,9l V8). Dnes jsou tyto relativně podhodnocené stoje stále cenově dostupné, zejména při srovnání s tehdejšími konkurenty. Maserati Bora se bohužel nedočkalo nástupce a automobilka zanechala trh se sportovními vozy s motorem uprostřed konkurenčním továrním Ferrari a Lamborghini.