Byl rychlejší než Cadillac a luxusnější než Rolls-Royce. Byl vyroben společností vyrábějící vzducholodě a objednaný bývalým egyptským králem. Gaylord Gladiator měl být nejlepším vozidlem, jaké bylo v Americe v padesátých letech navrženo. Měl dříve neslýchané vlastnosti, jako například elektricky ovládaný hardtop, dva roky před mnohem složitějším Fordem Fairlane 500 Skyliner. A přesto byly vyrobeny pouze tři kusy, z nichž v současnosti existují pouze dva. A teď je to možná poprvé, co jste o tomhle autě kdy četli.

Na počátku příběhu byla docela obyčejná sponka do vlasů, známá jako „Bobby Pin“, která se občas používá ve filmech jako náhrada šperháku. Převzetím společnosti Hump Hairpin Company společností Gaylord Products Inc. vzniklo obchodní impérium, jež vydělávalo ohromné peníze a financovalo celoživotní lásku k autům dvou bratrů, kteří už předtím zdědili velké bohatství. James a Edward Gaylordovi vyrostli s vozy značek jako Duesenberg, Packard a Pierce-Arrow, ale mysleli si, že by luxusní auta vyráběli mnohem lépe.

Gaylordové chtěli spojit sílu a prestiž amerického motorismu s evropskou elegancí. Sílu vidlicových osmiválců s agilními jízdními vlastnostmi. Toužili po luxusní, ale zároveň svižné jízdě. Samozřejmě, mnoho lidí chtělo vyrábět stejný auta, ale Gaylordové byli bohatí a nebáli se riskovat.

Prvním jimi osloveným automobilovým designérem byl Alexander Tremulis, který stál za legendárním Tuckerem z roku 1948. Uplynulo však pět let, než byli James a Edward připraveni realizovat svou vizi, a Tremulis již pracoval pro Ford, tudíž nemohl pracovat na volné noze. Mohl však učinit doporučení. Brooks Stevens z Milwaukee navrhl řadu amerických ikon – nakreslil logo pivovarnické společnosti Miller Brewing Company, vytvořil ikonický design motocyklu Harley-Davidson Hydra-Glide z roku 1949 a s nízkým rozpočtem navrhl podivný Studebaker GT Hawk.

Brooks Stevens se snažil potěšit klienty s velmi hlubokými kapsami a tvrdě pracoval na začlenění některých bláznivých nápadů do vzhledu jejich vlastního vozu. Prototyp byl vybaven obrovskými světlomety Lucas, zadními ploutvemi, zvláštními blatníky kol a žebrovaným zadním chromovým panelem zakrývajícím vysouvací rezervní kolo. Gaylord Gladiator byl s černobílým lakem, chromem a pneumatikami s bílou bočnicí velmi elegantní. Vypadal jako Batmobile ve smokingu. Interiér byl ještě honosnější – s tropickým dřevem, elektrickými sedadly a okny a malými meči, kterými se ovládaly přístroje.

Extravagance ukrývala skutečně solidní techniku. Základem podvozku byl trubkový rám, který byl utěsněný proti živlům a byl izolovaný proti vibracím pomocí velkých gumových pouzder. Zadní pružiny měly kožená ochranná pouzdra. Zpočátku byl pod kapotou vidlicový osmiválec Chrysler se zdvihovým objemem 5,4 litru, ale ten byl s blížící se sériovou výrobou vyměněn za šestilitrový osmiválec od Cadillacu. Nejvyšší výkon motoru dosahoval 305 koňských sil, a protože Gaylord byl mnohem lehčí než tehdejší Cadillacy, zrychlil na stovku za přibližně 8 sekund. Plánovaný kompresor by výkon ještě zvýšil. Relativní lehkost také pomohla jízdním vlastnostem a řízení bylo vybaveno posilovačem s variabilním nastavením.

Objednávky přicházely i od tak významných osobností, jako byl bývalý egyptský král Farouk I. Výrobní náklady na jeden Gaylord Gladiator vzrostly z plánovaných 10 000 na 17 500 amerických dolarů, což z něj činilo jeden z nejdražších vozů své doby. Byl výrazně dražší než konkurenční Rolls-Royce Silver Cloud. Gladiator byl ale chytře vyrobený a vysoce exkluzivní, takže se v rozvíjející ekonomice padesátých let mohlo stát, že uspěje. Malé automobilce stačilo prodat 25 exemplářů ročně, aby zůstala solventní. Problém byl ale ve výrobě. Bratři se neobrátili ke specializovaným karosárnám, ale ke společnosti Luftschiffbau Zeppelin. Gaylordové vsadili na lidi, kteří postavili Hindenburg.

Ale tento krok možná nebyl tak divný. Koneckonců, Wilhelm Maybach a jeho syn původně založili Maybach jako dceřinou společnost korporace Zeppelin. Mercedes-Maybach je tu s námi dodnes a vyrábí luxusní vozy s jasným ziskem. Gaylord Gladiator mohl mít stejný úspěch.

Společnost Zeppelin získala zakázku na výrobu Gladiatorů, ale nedodala přesně to, v co bratři Gaylordové doufali. Vzhledem k divokému designu vozu je možné, že některé konstrukční prvky Gladiatoru nebyly pro montážní linku praktické. Je možné, že výrobci vzducholodí chyběly potřebné zkušenosti pro výrobu aut. Ať už to bylo jakkoli, Gaylordové je zažalovali. Jakmile byli zapojeni právníci, stres z pokusu uvedení vlastního luxusního automobilu na trh se pro Jamese Gaylorda ukázal jako příliš velký. Utrpěl nervové zhroucení a jeho bratr byl nakonec přesvědčen, aby hodil ručník do ringu.

Ze tří postavených Gladiatorů byl jeden prototyp s motorem Chrysler a další dva byly modely se čtyřmi světlomety. Je známo, že v současnosti existují jen dva – jeden je v soukromém vlastnictví v USA a druhý v muzeu Zeppelin ve Friedrichschafenu. Ten byl objeven v roce 2017.

Stejně jako historie automobilky Tucker je to příběh o tom, co mohlo být. Výroba automobilů je však krvavý sport, ve kterém přižijí jen ti nejsilnější. Někteří opouštějí arénu jako šampióni, jiní gladiátoři neuspějí a upadnou v zapomnění.