Enzo Ferrari dobře věděl, že financování závodního týmu vyžaduje více než jen příležitostný prodej závodních automobilů. Uvědomoval si, že potřebný velký zisk bude muset vycházet z prodeje běžnějších silničních vozů.

S ohledem na tuto skutečnost na autosalonu v Turíně v srpnu 1948 představil první Ferrari navržené speciálně pro jízdu po běžných silnicích. Ferrari 166 Inter se vyrábělo od konce roku 1949 do začátku roku 1951 a celkem se prodalo v 37 exemplářích. Inženýři z Maranella neotáleli a postupně vyvinuli výkonnější verze 195 a 212 Inter, se kterými začala vzrůstat popularita silničních Ferrari u bohatých zákazníků.

Objem prodeje však byl omezen nízkou výrobní kapacitou slavných italských karosářů. Ferrari nenavrhovalo ani nevyrábělo karoserie pro své vozy a spoléhalo na dodavatelský řetězec tvořený karosárnami Ghia, Vignale, Pinin Farina a dalšími. Některé z těchto společností byly lépe organizované než jiné, zatímco kvalita designu a zpracování se u jednotlivých výrobců lišila.

Enzo Ferrari se pokusil napravit situaci a na konci roku 1951 podepsal smlouvu, podle níž se společnost Pinin Farina stala oficiální karosárnou Ferrari. Zákazníci si stále mohli objednat vůz s karoserií libovolné karosárny, ale Pinin Farina vyráběla drtivou většinu karoserií vozů Ferrari. Maranellská továrna tímto krokem zajistila lepší efektivitu výroby.

Prvními modely vyrobenými ve spojení společností Ferrari a Pinin Farina byly 250 Europa a 375 America. Oba vozy byly téměř shodné a odlišovaly se pouze použitým motorem. Ferrari 250 Europa poháněla třílitrová verze vidlicového dvanáctiválce od Aurelio Lamprediho, který byl pro vůz 375 America přepracován na zdvihový objem 4,5 litru. Ferrari představilo oba modely na autosalonu v Paříži v říjnu 1953. Byly to jediné silniční vozy, které Ferrari v té době oficiálně vyrábělo.

Prostorový rám z ocelových trubek obou vozů byl modernizovanou verzí staršího typu podvozku modelu 342 America. Inženýři zvětšili prostor v interiéru prodloužením rozvoru z 2 650 mm na 2 800 mm, ale šířka vozu zůstala beze změn. Přední zavěšení tvořily nezávisle zavěšené dvojité lichoběžníky s příčnými listovými pružinami a stabilizátorem. Hnací zadní náprava byla tuhá s poloeliptickými pružinami. Ve všech čtyřech rozích vozů byly hydraulické tlumiče Houdaille, bubnové brzdy a patnáctipalcová kola Borrani s pneumatikami Pirelli. Za zadní nápravou byla namontována 140 litrová palivová nádrž.

S pouhými třemi litry byl motor Ferrari 250 Europa nejmenší verzí Lamprediho dvanáctiválce. Celohliníkový dvanáctiválec s úhlem válců 60° byl vybavený rozvodem OHC, mazáním se suchou klikovou skříní a zapalováním s dvěma rozdělovači. Kompresní poměr byl 8,5:1 (ve srovnání s 8,0:1 ve Ferrari 375 America) a nasávaný vzduch se směšoval s palivem ve třech dvojitých karburátorech Weber 36 DCF (Ferrari 375 America používalo typ Weber 40 DCF).

Nejvyšší výkon Ferrari 250 Europa byl 200 koní při 6 000 ot./min. a točivý moment 237 newtonmetrů při 5 000 ot./min. Výkonnější Ferrari 375 America dosahovalo až 300 koní při 6 500 ot./min. a 392 newtonmetrů. Převodovka obou vozů byla plně synchronizovaná čtyřstupňová manuální s dvou lamelovou spojkou. Zákazníci si mohli vybírat pouze z různých poměrů stálých převodů náprav.

16 z 21 vyrobených exemplářů Ferrari 250 Europa mělo karoserii kupé z dílen Pinin Fariny, který rovněž postavil jeden kabriolet. Zbývající čtyři exempláře vznikly s karoserií Vignale – tři jako kupé a jedno jako kabriolet. Vignale bylo populární volbou zákazníků, kteří chtěli vůz s lehkou karoserií, ale společnost vyrobila méně než čtvrtinu ze všech Ferrari 250 Europa ve srovnání s necelou polovinou předchozích 212 Inter.

Návrháři Pinin Fariny při navrhování standardního kupé vytvořili konzervativnější design, než byl odvážnější styling karoserií od Vignale. Ferrari 250 Europa od Pinin Fariny mělo konvenčně umístění světlomety, výraznou masku chladiče a jemně zaoblené blatníky. Lakování karoserie vytvářelo kontrast mezi střechou a zbytkem vozu. Chrom se obvykle používal pro rámy oken, nárazníky, kliky dveří, znaky, zámky dveří a ozdobné lišty. Osamělý kabriolet od Pinin Fariny vycházel z kupé a odlišoval se drobnými detaily.

Obyčejně vypadající exempláře od Pinin Fariny byly v ostrém kontrastu s více okouzlujícími vozy vyrobenými společností Vignale. Bez ohledu na karosárnu byly všechny vozy luxusně vybavené. Interiéry s pohodlnými sedadly byly čalouněny jemnou kůží a koberci a velká pozornost byla věnována protihlukovým izolacím. Palubní desky byly nalakovány do barvy karoserie a prostor za předními sedadly sloužil k uložení dalších zavazadel.

Ferrari 250 Europa normálně vážilo přibližně 1 200 kilogramů, dosahovalo maximální rychlosti 224 kilometrů v hodině a zrychlovalo z 0 na 100 km/h za 7,5 sekundy. Ferrari 250 Europa se vyrábělo necelý rok a bylo nahrazeno modelem 250 GT Europa s modernějším dvanáctiválcem Colombo. Dva z původních 21 vyrobených vozů se později vrátily do továrny, kde byly vybaveny 4,5 litrovým motorem z 375 America.