Rád si občas pro dovolenou vyberu Itálii. Italové mě baví svým jídlem, pitím, vkusem, chaosem a stylem života místních, kdy nic není problém, pokud počkáte deset minut nebo let. Italský silniční provoz je obor, který věda stále ještě dostatečně neprobádala a tak jsem se vloni pokusil na vlastní kůži vyzkoušet město s druhou – hned po Neapoli – nejšílenější silniční atmosférou. Sicilské Palermo, město dodnes prolezlé mafií (výpalné pizzo zde údajně platí až 80 % obchodníků) leží jeden metr nad mořem a letní teploty dosahují milionu stupňů Celsia.

TVOJE PŘEDNOST NIKOHO NEZAJÍMÁ

V zapůjčeném Fordu C-Max jsem byl řidičem největšího auta široko daleko, což se ukázalo jako nevýhoda v boji i o ten volný kus asfaltu, který vidíte jen několik metrů před sebou. V odhadem tříproudé městské tepně se Italům nevadí tísnit ve čtyřech i pěti organicky vznikajících a opět zanikajících pruzích a využívat každé skuliny k posunutí se o kus vpřed. Když jsem zamířil do odbočovacího pruhu a použil k tomu blinkr, náctiletý talián v aixamu se mi za to vysmál a přitom jeho něco-jako-ABBU naplno hrající vehikl strčil do mezery, kam bych se neodvážil zasunout ani prst. Kromě blinkrů místní nepoužívají ani potkávací světla nebo denní svícení, takže v tomto zmatku nepoznáte, kdo jede a kdo jen parkuje jako kretén. Když přijedete na zeleně svitící semafor, nejlepší je zavřít oči a modlit se, že zrovna na téhle křižovatce italové červenou berou jako autoritu. Lepší pocit nezískáte ani na křižovatkách značených cedulemi, protože vaše přednost tu nikoho nezajímá. Na pravidlo pravé ruky by místní museli nejdříve zjistit, jakou rukou jedí špagety a tak prostě raději jedou. Asi proto na ulici nepotkáte auto, které by nebylo obouchané jako vozítko pouťového autodromu. Na čem se tu ale nešetří, je klakson. Ten se navzdory temperamentu Italů nepouživá jako výraz zloby, ale naopak jako „bacha amico, vytlačuju tě zleva.“

PRAVIDLO LEVÉHO BLINKRU

Co ovšem dokáže překvapit, je ochota uhnout tomu, kdo spěchá. Máte-li takovou potřebu, vyjádříte ji nastálo vyhozeným levým blinkrem a troubením, jako byste hasili hořící volant. Palermský provoz se rozestoupí jako moře před Ježíšem a vy můžete jet. Stejný princip se mi ověřil i před několika lety v Římě, když jsem taxíkem horečně spěchal z letiště na nádraží. Dročkař dopil espresso, nastartoval pojízdný klakson a s páčkou blinkru zaraženou k podlaze se hustým provozem prodíral, jako by se jeho Peugeot 5008 smrskl na všudypřítomné piaggio. Nikdo neměl námitek, každý ihned uvolnil místo.

SPĚCHÁM K PORODU, VOLE

To mě přivádí zpět do České republiky. Jakkoliv mi srdce velí udělat přednášku o tom, že bychom měli uznávat stejný princip a respektovat rychlou jízdu každého, kdo opravdu spěchá za něčím podstatnějším než večeří a včasným úprkem před manželkou do hospody, musím se zastavit. Tak jako vy, ani já totiž nejsem naivka a tuším, že nejčastěji k porodu spěchajícím vozem bude bílá X6 se značkou končící 1111.  „V tý bouračce mám bráchu,“ křičí z okna es-pětky holohlavý autobazarník a naznačuje, že pokud okamžitě nezavřete ty dveře vystrčené do odstavného pruhu, někdo tu příjde o život.  Každopádně by nám po těchto praktikách brzy zahořklo. Možná to v Palermu funguje i právě proto, že vlastnictní toho či onoho modelu není součástí neverbální komunikace majitele, ale jen povoz, který má mít volant, motor a nějaká ta sedadla. Každý sedlá různě staré, ale zpravidla odřené Punto, které nemá cenu lakovat, protože příští kohoutí zápasy o kus asfaltu začínají zase zítra cestou do práce. Hraje se ostře, ale fair-play.