Krátce poté, co karosárna Pininfarina v roce 1952 poprvé oblékla podvozek Ferrari, se turínská společnost stala hlavním návrhářským studiem italského výrobce sportovních vozů. Úzká spolupráce se táhne až do dnešních dnů a má pozitivní vliv na obě společnosti. Kromě toho, že její návrháři připravili mnoho překrásných designů, sehrála Pininfarina důležitou roli při přesvědčování Ferrari, aby v druhé polovině šedesátých let uvedlo na trh malý model Dino, jakožto první silniční vůz značky s motorem uprostřed. Modelová řada vozů s touto koncepcí tvoří nejprodávanější modely nabídky Ferrari už dlouhá desetiletí.

První krok tímto směrem nastal v roce 1965, kdy si Pininfarina vyžádala použití podvozku závodního Ferrari 206 P Dino pro svou novou studii. Jednalo se o druhý podvozek tohoto typu, jehož návrh byl pečlivě připravován pro výrobu omezeného počtu závodních automobilů Dino, jejichž výroba měla být zahájena před započetím následující sezóny. Karosárně byl dodán podvozek s číslem 0840, původně vyhrazeným pouze Ferrari, na který byla namontovaná krásná karoserie navržená Aldem Brovaronem.

Brovarone jako tehdejší hlavní návrhář Pininfariny započal svou práci už v roce 1964 a vytvořil dvě odlišné verze se stejným základním tvarem. První varianta vzdávala hold typu 250 GTO, z něhož si vypůjčila oválný gril se zakrytými světlomety, zatímco druhá byla méně konvenční a nesla dva páry světlometů za společným plexisklem uvnitř nosu. Brovarone se rozhodl pro použití odvážnější varianty i přesto, že silniční Dino později neslo praktičtější uspořádání světlometů.

Návrhář využil kompaktních rozměrů závodního podvozku, který mu dovolil vytvořit velmi nízký předek zdůrazněný vysokými blatníky kol. Nízká linie se táhla po celé délce vozu včetně elegantní střechy, od níž pokračovala dozadu v podobě dvou postranních ploutví, jež byly na dlouhé zádi po obou stranách krytu motoru. Neobvyklým prvkem designu bylo konkávní zadní okno umístěné mezi ploutvemi. Chladící vzduch přiváděly k motoru otvory na bocích zdobené chromovanými linkami, v nichž se ukrývaly kliky dveří.

Podvozek typu 206 P vznikl podle nejnovějšího návrhu doby a byl tvořený prostorovým rámem, který byl zesílený přivařenou ocelovou podlahou. Kola byla zavěšená na lichoběžníkových nápravách a vůz zastavoval pomocí ventilovaných kotoučových brzd. O pohon se staral nový vidlicový šestiválec, jehož schopnosti se úspěšně ukázaly v automobilových závodech. Motor o dvoulitrovém zdvihovém objemu byl vybavený dvojitým zapalováním, dvěma vačkami v hlavách válců a dosahoval výkonu přes 200 koní.

Pininfarina představila prototyp Dino Berlinetta Speciale na pařížském autosalonu v roce 1965 a téměř okamžitě si získala uznání. Vývoj malého Dina začal v Turíně už následující rok, ale i přes úspěšný původní návrh od Brovaroneho se pod jeho finálními křivkami podepsal Leonardo Fioravanti. Kromě přepracované přední části doznal změn i motorový prostor, v němž byl šestiválec namontovaný napříč, aby umožnil ještě kompaktnější rozměry a sériové Dino GT vstoupilo do výroby v roce 1968. Dino Berlinetta Speciale však zůstává jako jeden z nejvýznamnějších prototypů se znakem Ferrari, jelikož sehrál důležitou roli při přípravách slavného modelu z historie maranellské značky.