Dospívání…. pomalu… jistě.. a v lokalitě snů.

Pamatujete si české srazy aut před patnácti lety? Mimoňské války… špatný pivo, moc lidí, redbull s vodkou, co největší spoilery, hovno pod kapotou a večerní velkoplošné promítání porna se zakončením morální kocovinou v tom lepším případě? Ok, bylo tam i driftování a nějaké závody na čtvrt míle… Ale akce, o které dnes píšu, je díky Bohu z úplně jiné kategorie. Zdá se, že Češi konečně začínají vnímat, že za historii se není nutné jen stydět. U nás právě naopak. Na českých zámcích se v minulosti úspěšně natáčela celá řada pohádek. Realita je taková, že dříve než začala tato natáčení vznikat, na mnoha z těchto zámků žili příslušníci šlechtických rodů a právě šlechta a obecně aristokraté tvořili do půlky předminulého století nejhomogenější a nejvýraznější sílu hospodářské prosperity srdce Evropy od chvíle, kdy se na cestě za něčím lepším začali propojovat s měšťanskou inteligencí. Teď přichází ten pravý okamžik pro zmínku o několika ročnících automobilové přehlídky elegance na mém milovaném zámku v Loučeni. Právě ten byl totiž spolu se zámkem Chateau Mcely na počátku automobilismu v Československu, v centru velkostatku celoevropského rodu Thurn-Taxisů, přičemž je důležité si pamatovat jméno průkopníka – pana Ericha Thurn-Taxise, jakožto člověka, který se rozhodl jako jeden z prvních investovat své nemalé finanční prostředky do nové akciové společnosti Laurin a Klement.

“Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy. Našlapuj měkce, neboť šlapeš po mých snech.” W.B. Yeats

Od roku 2012 proběhly asi tři krásné přehlídky a posledních několik let je už zase bohužel – nevím z jakého důvodu – ticho po pěšině. Napsat, že je to škoda? Pffffff…. Prostředí zámeckého parku v Loučeni by se teoreticky nemuselo ničím hanbit ani před přehlídkami tak legendárního formátu, jako jsou ty u jezera Como nebo v Pebble Beach. Ale stop pláči nad tím co bylo a není… Jisté je jen to, že organizovat automobilovou přehlídku na zámku v České republice by vzhledem k historicky jasnému odkazu těchto krásných prostředí, s sebou mělo nést jistou dávku maximální profesionality a odpovědnosti, korespondující s již zmíněným privilegiem mít tu možnost rozprostřít výjimečné automobily v urozeném prostoru.

Blatná si to zaslouží…

Na začátek musím otevřeně přiznat, že nejsem ten typ pisálka zběhlého v hodnocení kulturních událostí a také jsem se neúčastnil prvního ročníku Concorsa v loňském roce a tak nemám přímé porovnání. I tak mám pocit, že povědomí o této události se v průběhu jednoho roku hodně rozšířilo, za což mohou organizátoři poděkovat především díky sdílení na sociálních sítích. Parta kluků kolem webového magu ProDriver se i letos snažila přilákat pozornost všemi možnými prostředky. Rovnou si můžeme říct, že přislíbená přítomnost formulového monopostu Dallara GP2 (i jejího incognito majitele, který ji prohnal po české dálnici z Prahy na Strakonice (po čemž následovalo virální šíření videí napříč celým Instagramem a dalšími sítěmi), byla opravdu obrovským tahákem nejen pro mladé. 688 kilogramů, kolem 460 kW a zrychlení z 0 na 200 km/h do sedmi vteřin. Jak extraordinérní. Stejně tak extraordinérní bylo nastavení minimální částky za vstupné, jež se ukázalo jako velmi dobrý marketingový tah.

Opomenout ale nelze ani dobrou propagaci ze strany samotného majitele zámku v Blatné – pana Stephanose Hildpranta, syna baronky Jany Germenis-Hildprant, o kterém mi Ondřej Vávra, můj dlouholetý známý a spoluorganizátor akce řekl, že je událostem tohoto typu nesmírně nakloněn a automobily má opravdu rád. To je určitě dobré vědět při hledění do let budoucích. Jako celek to tedy zafungovalo opravdu dobře a jsem přesvědčen, že se už nyní můžeme těšit na pokračování.

V celém městečku Blatná bylo už dopoledne hodně složité nějak normálně zaparkovat a zámecký park byl doslova natřískaný. Přiznám se, že mne nenapadlo, že na akci bude možné volně procházet mezi všemi vystavovanými vozidly a tím budou i velmi ztíženy podmínky pro práci fotografa. Lidí bylo nicméně po celý den tolik, že ani to by fotografování moc neusnadnilo, pokud by růžová vstupenka znamenající, že jste na seznamu hostů, nedávala možnost jít a fotit z míst, kam běžní návštěvníci nemohou..

Mimojiné byla pro akci přístupná velká ocelová tribuna, která se v průběhu dne naplnila a alespoň částečně tak uvolnila plac při pozorovatelských obhlídkách jednotlivých vozů. Concorso mělo i svého moderátora Petra Krále, jehož úloha spočívala v komentování průjezdů a představovacích jízd napříč parkem.

Na výstavě se sešla opravdu pěkná skupina automobilů od řady Ferrari, přes Lamborghini, nechybělo několik Aston Martinů, Porsche, Mercedesů z divize AMG a tak dále. Já osobně musel jednoznačně pokleknout před Ferrari F40. Divácké hlasování o “Pohár barona Hildpranta” nicméně nakonec získalo nádherné Bugatti Chiron automobilového sběratele Richarda Chlada, který už loni přivezl do Blatné jeden z hlavních taháků dne – unikátní Maserati MC12, které s každým dalším rokem doslova zraje jako víno.

A pak se stal megaprůser…

Nejsme bulvár, takže tady nebudu nesmyslně rozdmýchávat už tak, v jistém ohledu, silnou negativní dohru, ani nesmyslně házet vinu na nějakou konkrétní osobu a… omlouvám se všem milovníkům dštění síry, ale vezmu to ve zkratce – tedy pokusím se. Jednoduše jsem totiž od přírody – byť se tomu sám často divím – člověk naplněný spíše nadějí a vírou v dobré, než hysterik a pesimista.

Ukázalo se, že mladá a v daném formátu události, nezkušená organizace Concorso Castle Blatná velmi nešťastně podlehla myšlence, že lidé a celé rodinné svazky (zkrátka – pro děti vstup zdarma) navštěvující přehlídku sportovních vozů v zámeckém parku, se budou umět chovat alespoň stejně slušně a důstojně jako je tomu třeba i při běžných prohlídkách zámeckých interiérů a je jedno jestli v Blatné nebo kdekoli jinde. “Na exponáty se nesahá”…. – tak vypadají cedulky snad v úplně každém prostoru ať už venku nebo uvnitř, kdykoli se jedná o vzácné předměty v hodnotě mnoha set tisíc nebo mnoha milionů korun.  Jde o svatý princip úcty k cizímu majetku a k mnohdy celoživotnímu a velmi spletitému úsilí, které stálo za jeho získáním. Tečka. Konec příběhu. V podstatě bych mohl velmi snadno hodit vinu na organizátory za již zmíněné podcenění situace s mnohatisícovou návštěvností, kdy se riziko nějaké nepříjemnosti zdvihá geometrickou řadou a auta, která nespočívají za páskou či jiným ohraničením, tak mohou být vystavena končetinám mladých i starších – v každém případě nerozumných lidí. Ale i sám Richard Chlad přiznal, že si osobně přál, aby lidé k autům mohli co nejblíže.

Nemám rád jednoduché soudy. Všechno se hýbe a nic není a nikdy nebylo absolutní. Bugatti Chiron je automobil, který jsem už i ve svém nedávném editorialu označil za technologický vrchol éry vozů se spalovacími motory. Naději a víru už jsem také zmiňoval.. přesto jednoduše nemohu upřímně věřit, že tento stroj bude někdy v budoucnu – alespoň trochu objektivním pohledem – překonán. Myslím si, že je to vzácnost takového rozměru, že ji slovy lze jen těžko popsat. Samozřejmě, že nevidím do budoucnosti a spousta lidí celý tento text označí za patetický, plačtivý a bůh ví co ještě. Ok. Je mi to líto, ale takový je můj názor. V řadě minulých let se čas od času o nějakém autě dalo prohlásit, že se už s prvním výletem z výrobní linky dal považovat za klasiku. V tom případě je však Bugatti Chiron automobil, který svým významem v celé šíři objímá všechno co bylo i všechno co se ještě, byť vykastrovaně, stihne. Krásná fatalita v dobrém i zlém. Nebudu se do toho nořit dále.

Dovolím si ale parafrázovat otázku naší milované Gréty (já vím, že už jen zmiňování téhle dívky je dnes považováno za klišovité schizma, ale zkrátka nemohu odolat) – Jak se opovažujete? A přidám jedno slovo – Jak se KURVA opovažujete? Bugatti Chiron, které přijelo na přehlídku do zámeckého parku v Blatné, stálo u cesty mezi opečovávanými trávníky, po které za celý denní program několikrát projela řada jiných výjimečných vozů. Bohužel šlo o cestu, z které se po průjezdech zdvihaly a usazovaly drobné částice písku a Chiron byl od jisté chvíle pokrytý prachem. Neomluvitelně nehlídané děti a údajně i dospívající jedinci museli mít naprosté zatmění mozku, když je napadlo, že by mohla být sranda prstem něco namalovat do prachové pokrývky na laku, který sám o sobě stojí miliony korun. A ukončím to možná dost striktním stanoviskem, ale jsem o dané věci docela přesvědčen. Mnoho z vás prosilo Filipa Turka, aby i on přivezl do Blatné jeden ze svých klenotů – nejlépe první vyrobený Aston Martin Lagonda čtvrté série, který mu závidí kromě mnoha oligarchů a šejků třeba i šéfové těch nejvýkonnějších zločineckých organizací historie. Dopadlo to tedy vlastně dobře. Richard Chlad naprosto oprávněně zpohlavkoval několik dětí utržených ze řetězu, ukončila se utopie o tom, že masa v roce 2022 už přemýšlí a Filip Turek přijel v civilu, díky čemuž nemusel ve vzteku nikomu dohranata upravovat hlavu golfovou holí ani vytahovat Desert Eagle po Jonákovi a společně s Temple of Speed vyhlašovat otevřenou válku analfabetům všeho druhu. Příště to bude lepší… uvidíte to sami… Zpoza dělící čáry několik metrů od aut… Tedy pokud dostane Concorso Castle Blatná o něco zapálenější a zodpovědnější lidi do organizace, nemůže to probíhat jinak a bude to zcela jistě krok kupředu.

Přejeme do dalších ročníků opravdu jen to nejlepší.

FOTO: Michael Řanda ©