Elektrifikace běžných modelů BMW se blíží. Elektromotory už zanedlouho nebudou výhradou pouze elektrických a hybridních modelů BMW i, ale postupně se rozšíří i do vozů běžné modelové řady. Málokdo ale ví, že BMW začalo experimentovat s elektrickými hnacími ústrojími už v roce 1969. Na konci šedesátých let zaúkolovalo své nejlepší inženýři, aby navrhli bateriově poháněnou verzi populárního modelu 1602.

Dokončení vozu trvalo několik let a poprvé byl představen veřejnosti v roce 1972 na nechvalně proslulých olympijských hrách v Mnichově. Elektrické kupé sice fungovalo, jak inženýři plánovali, ale mělo mnoho nepřehlédnutelných nevýhod. Podle měřítek sedmdesátých let bylo extrémně těžké a maximální dojezd se pohyboval v rozsahu 30 – 60 kilometrů.

BMW si z elektrického 1602 vzalo ponaučení a v polovině sedmdesátých let spustilo nový přísně tajný výzkumný program. Technici se ujali vysloužilého sedanu BMW 700, do jehož útrob namontovali modernizovaný elektrický pohon z 1602. Důležitý milník vývoje elektromobilů BMW ale přišel až v roce 1981, kdy se automobilka rozhodla navrhnout a vyrobit elektrické auto vybavené akumulátorem s vysokou kapacitou.

Vývoj hnacího ústrojí trval několik let. První pojízdný prototyp byl dokončený v roce 1987 a vycházel z BMW 325iX E30. Inženýři vyjmuli benzínový řadový šestiválec, na jehož místo namontovali stejnosměrný elektromotor vyvinutý švýcarskou firmou Asea Brown Boveri. Motor byl napájený z tehdy nového sodíkovo-sírového akumulátoru (NaS), který vážil 265 kilogramů. Akumulátor NaS se kromě minimální potřeby údržby chlubil i třikrát větším množstvím energie, než kolik dokázaly pojmout olověné akumulátory elektrického 1602. Kromě toho vážil o 84 kilogramů méně.

Dalším vylepšením zabudovaným v elektrickém BMW E30 byl elektronický systém řízení pohonu, který sledoval proces nabíjení, přenos energie mezi motorem a akumulátorem a dohlížel na správnou funkci chlazení hnacího ústrojí. Komfort cestujících byl zlepšen přidáním nezávislým vznětovým motorem, který vytápěl interiér.

Elektrické BMW 325iX dokázalo akcelerovat z 0 na 100 kilometrů v hodině za devět vteřin a dosahovalo nejvyšší rychlosti 100 kilometrů v hodině. Maximální dojezd v městském provozu byl 150 kilometrů. Vizuálně byl vůz téměř shodný s benzínovými modely, ale pozorné oko si všimne, že je vybavený specifickými nárazníky a chybí mu výfukové potrubí.

Komponenty pohonu byly převážně umístěny v motorovém prostoru, takže kokpit zůstal téměř beze změn. Přístrojová deska zahrnovala tři ukazatele, které byly potřebné pro sledování funkce vozu: ukazatel výkonu, ukazatel kapacity baterie a voltmetr motoru. Nově bylo nainstalováno i několik výstražných kontrolek.

V letech 1987 až 1990 vzniklo na bázi 325iX osm zkušebních prototypů, které mohly být testovány v reálném provozu. Některé z nich byly zapůjčeny německé vládě a různým společnostem. Prototyp vycházející z karosářské verze Touring dokonce používala německá poštovní služba při doručování zásilek.

BMW 325iX Elektric nebylo nikdy zvažováno pro sériovou výrobu, ale pomáhalo shromažďovat data potřebná pro vývoj dalších prototypů. Divize BMW Technik použila získané zkušenosti při návrhu elektromobilu E1, který byl představen veřejnosti na autosalonu ve Frankfurtu 1991. Magazín Auto Bild nový vůz popsal jako nejpokročilejší auto století.