Padesátá léta byla ve Spojených státech amerických opravdovým svobodným obdobím. Důležitou součástí životního stylu v poválečné Americe se stala auta, která se odrazila v populární hudbě a dalších hlavních trendech. Americká výrobní ekonomika se změnila z výroby bojové techniky, a dalších věcí potřebných pro úspěšné válečné tažení, na produkci spotřebního zboží a do konce padesátých let byl jeden ze šesti pracujících Američanů zaměstnán přímo nebo nepřímo v automobilovém průmyslu.

Spojené státy americké se staly největším světovým výrobcem automobilů a bylo dosaženo cíle Henryho Forda – každý americký občan s dobře placeným zaměstnáním si mohl dovolit vlastnit automobil. V průběhu desetiletí se objevila nová generace poskytovatelů služeb zaměřených na zákazníky a jejich automobily. Revoluční novinkou se staly drive-in restaurace a legendární autokina.

Na začátku desetiletí se na amerických silnicích pohybovalo přibližně 25 milionů aut, z nichž většina byla vyrobená v období před druhou světovou válkou. Automobily, které většinou byly ve špatném stavu, ale nebylo čím je nahradit. Během druhé světové války bylo vyráběno jen málo automobilů, které potřebovaly vládní organizace. Poválečná přeměna továren na výrobu spotřebních věcí trvala až do konce čtyřicátých let. V roce 1958, o přibližně deset let později, bylo ve Spojených státech zaregistrováno více než 67 milionů aut, což byl více než dvojnásobek počtu na začátku desetiletí.

Na podporu vojenských transportů byla v rámci národní obrany rozšířena síť silnic o mezinárodní dálnice, které umožňovaly jednodušší přesun napříč mnoha částmi Spojených států. Širší víceproudé dálnice umožnily rychlejší a plynulejší pohyb dopravy, aniž by byla omezována semafory a dalšími překážkami. Otevřené prostory okolo dálnic se staly místy, kam byly umisťovány velké reklamní panely.

Počátek kosmického věku a závodu v dobývání vesmíru se odrazil ve vizích automobilových návrhářů, kteří se inspirovali raketami a jejich tvary přenášely na karoserie běžných automobilů. K největším průkopníkem krásného amerického automobilového designu byl Harley Earl.

Distribuce nových automobilů

Většina nových aut byla v padesátých letech prodávána prostřednictvím značkových dealerů. Někteří menší nezávislí výrobci (např. Crosley) prodávali své modely v běžných obchodních centrech, ale tento způsob prodeje zmizel ještě před koncem první poloviny desetiletí a jedinými zdroji nových automobilů se stala oficiální zastoupení.

Počínaje polovinou padesátých let se představení nových automobilů každý říjen stalo očekávanou událostí. Američané se netrpělivě těšili, až prodejci odhalí modely pro nadcházející rok. V době před popularizací informatizace byli prodejci automobilů jediným zdrojem informací o nových vozech. Tato myšlenka byla původně navržena ve třicátých letech prezidentem Franklinem D. Rooseveltem během Velké hospodářské krize, jako stimulace ekonomiky vytvářením poptávky. Myšlenku oživil prezident Dwight Eisenhower ze stejných důvodů a tento způsob zavádění nových modelů každý podzim trval až do devadesátých let.

Značný nárůst zájmu Američanů o nová auta způsobil, že menší výrobci nedokázali konkurovat velké trojce (Ford Motor Company, General Motors a Chrysler Corporation) a buď odešli z podnikání, nebo se sloučili. V roce 1954 vznikla velká společnost American Motors, když se Hudson sloučil s Nash-Kelvinator Corporation.

Muscle cars

Éra legendárních muscle cars je hluboce zakořeněna v padesátých letech, i když existují dohady o jejím přesném začátku. Oldsmobile Rocket 88 vznikl v roce 1949 jako reakce na zájem veřejnosti o rychlá auta a je často uváděn jako úplně první muscle car. Údajně první americký vysokokompresní vidlicový osmiválec OHV byl namontován do karoserie Oldsmobile 76/Chevy, která byla původně určená pro šestiválcové motory.

Magazín Old Cars Weekly prohlašoval, že éra muscle cars odstartovala až v roce 1950, kdy Chrysler představil hemisférický osmiválec „Firepower,“ zatímco časopis Hot Rod považuje za první osmiválec s rozvodem OHV motor od Chevroletu. Legendární „small-block Chevy“ si vyvinul vlastní subkulturu, která existuje až do dnešních dnů. Mezi další uchazeče o prvenství patří motor Oldsmobile V8 z roku 1949 a Cadillac V8 z téhož roku.

Závod výrobců o nejvýkonnější osmiválec trval až do počátku sedmdesátých let, kdy první přísné emisní limity donutily konstruktéry k tvorbě drastických změn při navrhování továrních motorů. To otevřelo nové příležitosti pro výrobce náhradních a tuningových dílů jako je Edelbrock, který zákazníkům nabízel různá řešení, jak z jejich vozů vydolovat mnohem vyšší výkony.

Manažeři automobilek každoročně přepracovávali design karoserií ve jménu „plánovaného zastarávání“ a přidávali nově vyvinuté nebo vylepšené funkce, jako byly automatické převodovky, posilovače řízení, posilovače brzd a tempomat. To všechno ve snaze, aby předchozí modely vypadaly zastaralé. Rekordní prodeje učinily padesátá léta „zlatou érou“ výroby automobilů.

Harley Earl a Bill France Sr. popularizovali přísloví „Race on Sunday, sell on Monday,“ které znamená, že auto, které v neděli vyhraje závod, se nejlépe prodá v pondělí.  Výrobci během éry muscle cars nejen sponzorovali závodníky, ale také navrhovali speciální vozy určené k soutěži v rychle se rozvíjejícím populárním sportu.

Aftermarket

Rozmach zájmu o automobily v padesátých letech dvacátého století odstartoval odvětví prodávající autodíly, které existuje dodnes. Nejstarší společnost aftermarketu American Racing začala v roce 1956 a do dnešních dnů navrhuje a prodává litá kola. Holley představil první modulární čtyřkomorový karburátor, který Ford nabízel v rámci příplatkové výbavy pro Thunderbird modelového roku 1957. Edelbrock začal existovat už během Velké hospodářské krize, ale expandoval až po válce.

Trojice slavných společností odstartovala nabídku tuningových dílů, které okamžitě nakupovali majitelé a stavitelé hot rodů. Pokusy o dosažení rychlostních rekordů na solných pláních v Bonneville znamenaly, že vlastníci hot rodů sháněli jakékoliv díly, jejichž pomocí mohli udělat svá auta ještě rychlejší. Začaly se objevovat i společnosti nabízející kosmetické úpravy a rychlé rozšíření trhu s náhradními díly umožňovalo obrovskou individualizaci.

Hot rodding

Rostoucí popularita hot rodů se odrazila v tvorbě zájmových časopisů zaměřených na fanoušky vznikající kultury. Nejstarší takový časopis je Hot Rod, který založili Wally Parks a Robert E. Petersen v roce 1948. Obálka časopisu Hot Rod z listopadu 1950 oznámila první hot rod, kterému se podařilo překročit rychlost 200 mil v hodině (přibližně 322 km/h).

Ručně postavený vůz s osmiválcem Mercury Flathead od společnosti Edelbrock stanovil rychlostní rekord v Bonneville. Tento region s rozlohou 30 000 akrů byl následně nazván „Svatým grálem amerického hot roddingu“ a tradice rychlostních jízd na něm pokračuje do dnešních dnů.

Hot rodding byl více než jen surový výkon. V padesátých letech odstartovalo celé odvětví Kustom Kulture, když umělci jako Von Dutch transformovali běžné automobily na umění. Začaly se objevovat první malůvky na karoseriích, mezi něž nejvíce patřily složité pavučiny. Ručně namalované dekorace se okamžitě staly populární metodou přizpůsobení vzhledu hot rodů vkusu jejich majitelů. Postupem desetiletí se hot rodding stal populárním koníčkem pro rostoucí počet dospívajících, kteří jej přenesli ze závodních tratí do městských ulic.

Drag racing

Motorsport spolu se závody ve sprintu existuje už od vyrobení historicky druhého auta. Popularizace drag racingu ale začala až v padesátých letech, kdy vznikl první americký drag strip Santa Ana Drags. Historicky první závodiště pro dragstery se nacházelo na pomocné ranveji letiště Orange County Airport v jižní Kalifornii a bylo v provozu v letech 1951 – 1959.

Wally Parks, editor časopisu Hot Rod, v roce 1951 založil organizaci National Hot Rod Association (NHRA), která v současnosti je největším řídícím orgánem v americkém drag racingu. Nejvýkonnější kategorii Top Fuel dodnes pohání nitromethan, který byl představen už v roce 1950 jako závodní palivo.