Fiaty S.61, S.74 a S.76: 4 válce a objem až 28,3 litru

Závodění bylo před první světovou válkou opravdovou chlapskou záležitostí. Důkazem jsou tyto Fiaty s ohromnými čtyřválci.

Rané závodní vozy Fiatu měly mnoho specifických vlastností, ale rozhodně nebyly řidičsky příjemné. Italští inženýři zjistili, že nejjednodušší cesta k úspěchu je zvyšování zdvihového objemu motorů. Zatímco byly vozy stále velké a silné, postupem času se dočkaly podrobných vylepšení. Tím se ze závodních Fiatů staly nejlepší automobily závodů Grand Prix v prvních dvou desetiletích dvacátého století.

Jedním z důvodů, proč závodní auta Fiatu dané doby poháněly mohutné motory, byla absence organizovaného silničního závodění v Evropě po Grand Prix Francie 1908. To přimělo Fiat k tomu, aby obrátil svou pozornost k pokusům o dosažení rychlostních rekordů a závodům do vrchu, než se později vrátil k pokračování konstrukce vozů pro velké ceny koncem roku 1909. Prvním z takových vozů byl typ S.61, který byl vyvinut v tom samém roce, ale poprvé závodil až o rok později.

Čtyřválcový motor použitý pro pohon S.61 navrhli bývalí inženýři značky Isotta Fraschini, jimiž byli Gaetano Stefanini a Giuseppe Coda. Použitím vrtání 130 milimetrů a zdvihu 190 milimetrů dosáhli zdvihového objemu přibližně 10 litrů. Motor byl však zajímavý i dalšími vlastnostmi, než jen svou velikostí. Využíval rozvod OHC se čtyřmi ventily na válec a k zažehnutí směsi sloužilo dvojité zapalování.

Masivní a sofistikovaný motor byl namontovaný v konvenčním ocelovém žebřinovém rámu. Čtyřrychlostní převodovka byla spojena se samostatnou skříní s ozubenými koly po obou stranách, která za pomoci velkých řetězů poháněla zadní kola. Na obou stranách zadní tuhé nápravy byly použity poloeliptické listové pružiny a brzdění obstarávaly dva ozubené pásy v převodovce, jež byly chlazeny kapalinou.

První vyrobené kusy Fiatu S.61 byly obléknuty do základní karoserie a odeslány do Spojených států amerických, protože na počátku druhého desetiletí dvacátého století nebyly vozy vhodné pro použití na evropských závodních tratích. Trojice exemplářů odstartovala v americké Grand Prix roku 1910 v Savannah, kde Felice Navarro stanovil nejrychlejší čas kola. Všechny kusy však musely později odstoupit kvůli technickým potížím a havárii. Přestože již byly ve vývoji nové vozy, Victor Heméry s S.61 zvítězil v závodě Grand Prix de France 1911 na trati v Le Mans.

V zimě na přelomu let 1910 a 1911 byl dokončen vývoj vozů S.74 Grand Prix a S.76, které byly poháněny 14,3 a 28,3 litrovými variantami šestnáctiventilového čtyřválce. Vyššího zdvihového objemu motoru bylo dosaženo vývrtem 190 milimetrů a dlouhého zdvihu 250 milimetrů, kvůli čemuž řidič koukal na cestu přes vysoký motor. V pozdní části roku 1911 absolvovala dvojice Fiatů S.76 zkušební jízdy v belgickém Ostende, kde ruský kníže Boris Soukhanov zaúkoloval amerického závodníka Arthura Duraye, aby se s jeho vozem pokusil dosáhnout pokud možno co nejvyšší maximální rychlosti. Duray následně dosáhl rychlosti až 213 kilometrů v hodině, s níž se Fiat S.76 neoficiálně stal nejrychlejším autem na planetě. Vůz si pro svou hrubou sílu později vysloužil přezdívku „Beast of Turin“.

Stejně jako u Fiatu S.61, i v případě typu S.74 byly první vyrobené exempláře odeslány do Spojených států, kde s nimi závodili místní jezdci. Řadil se k nim i David Bruce-Brown, který zvítězil v závodě v Savannah roku 1910. Vítězství zopakoval v roce 1911, tentokrát však za volantem nového Fiatu. V roce 1912 se po dlouhých čtyřech letech konala další French Grand Prix, na níž se opět stal hvězdou Bruce-Brown. Později byl ale diskvalifikován za doplňování paliva mimo zastávky v boxech. Další soutěžící S.74 se poté umístil na druhém místě za Peugeotem.

Krátce po francouzské Grand Prix roku 1912 byl v Evropě zavedený limit omezující zdvihový objem závodních vozů, který byl silnou čárou přes rozpočet italské značky. Fiat pokračoval v závodění na americkém území se značným úspěchem. Smutným okamžikem se stala tragická havárie Davida Bruce-Browna, který přišel o život ve svém S.74 při tréninku na americkou Grand Prix v Milwaukee v roce 1912. Caleb Bragg s druhým S.74 závod nejprve odmítl, ale později nastoupil na start a zvítězil.

Stejně jako mnoho dalších závodních automobilů té doby, i mnoho vysloužilých čtyřválcových Fiatů obléklo tradičnější karoserii a staly se běžnými silničními auty. Z S.61 a S.74 přežilo jen několik exemplářů. Dvojice nejvýkonnějších S.76 je v garáži britského nadšence Duncana Pittawaye, který zrestauroval první z vozů za použití některých originálních dílů.

Katovna: Design mi připomíná ikonky na androidech, je to taková anti-sexy žába

Temple of Speed zkouší nový formát článku. Čtyři samozvaní znalci hodnotí auta svými subjektivními názory a nepokrytě si u toho připadají jako v Top Gearu. Toť naše Katovna. Pojďme na to, ať víme, jestli to stojí za to.

Číst celé

Mercedes-Benz CLK GTR: Ve FIA GT udělal dojem, v Le Mans ostudu

Závodní Mercedes-Benz CLK GTR byl jedním z nejlepších aut v kategorii FIA GT1, ale v Le Mans se mu vůbec nevedlo. V kvalifikaci zazářil, ale v závodě zklamal.

Číst celé

Katovna: Jak vnímáme Lamborghini Urus?

Lamborghini založilo královskou kategorii vozů SUV. Jak tento krok vnímá naše redakce?

Číst celé

Omezovače otáček: Jak fungují různá provedení?

Základní funkci omezovače otáček všichni známe, ale víme, jak fungují po stránce techniky? Kromě toho vám zároveň prozradíme, co se stane, když omezovač otáček nestihne zakročit včas.

Číst celé

Zastřel a ujeď 2/3: Čím se vozili gangsteři éry studené války

Mafiáni v druhé polovině dvacátého století vydělávali daleko více peněz, následkem čehož se přesunuli za volanty luxusních limuzín a obrovských kupé.

Číst celé

Honda Integra Type-R DC2: Neobyčejná předokolka

Rychlé kupé s pohonem předních kol je pro japonskou automobilovou produkci nezvyklé. V devadesátých letech se touto cestou zkusili vydat inženýři sportovní divize Hondy a výsledkem byl vůz, o kterém se již dlouhé roky říká, že je tím nejlepším s pohonem předních kol.

Číst celé