Mazda poprvé představila kupé Cosmo na konci šedesátých let, kdy za jeho pomoci uvedla na trh vlastní rotační motor vycházející z původního návrhu Felixe Wankela. Cosmo od té doby zastávalo funkci takzvaného „halo“ modelu, který byl ukázkou vrcholného umění automobilky.

Japonská značka se rozhodla použít název Cosmo, když se inspirovala mezinárodní fascinací vesmírnými závody, které byly neoficiálním soupeřením mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými při dobývání vesmíru. Mazda tím chtěla podpořit svou vizi rotačního motoru jako technologie budoucnosti. Poslední generace pak přišla na trh počátkem devadesátých let.

Čtvrtá generace kupé Cosmo vstoupila do výroby v roce 1990 na zbrusu nové platformě JC. Luxusní grand tourer se v nabídce umístil na pozici vlajkové lodi a byl prodávaný výhradně pod sesterskou značkou Eunos. Nadstandardní výbava a exkluzivita se projevila i v několika prvenstvích. Za příplatek byl Eunos Cosmo vybavený systémem Car Control, kterým se skrze barevnou dotykovou CRT obrazovku ovládalo nastavení klimatizace, palubního telefonu či GPS. Eunos Cosmo totiž bylo úplně prvním vozem na světě, jež byl vybavený vestavěným navigačním systémem. Novinkou byl i počítačový diagnostický systém ECAT usnadňující hledání závad při opravách.

Hlavní prvek, na který však vsázelo marketingové oddělení Mazdy, se ale nacházel pod kapotou. Nabídka obsahovala hned dva wankelové motory. Základní variantou byla dvourotorová třináctistovka 13B-RE, o jejíž přeplňování se podobně jako u RX-7 FD3S staralo sekvenční twin-turbo. Každé z turbodmychadel začínalo pracovat v jiných otáčkách, čímž byl značně omezen turbo lag. Přestože malý motor dosahoval úctyhodného výkonu 230 koní, opravdovou třešničkou na dortu byla druhá nabízená motorizace s označením 20B-REW.

Poslední Cosmo bylo jediným sériově vyráběným modelem Mazdy, pod jehož kapotu byl umístěn přibližně dvoulitrový rotační motor se třemi rotory, který byl přeplňovaný sekvenčním twin-turbem a dosahoval nejvyššího výkonu 280 koní a točivého momentu 403 Nm. V případě obou motorizací byla hnací síla přenášena na zadní kola skrze čtyřstupňovou automatickou převodovku s elektronicky ovládaným řazením.

Ačkoli bylo Cosmo s pohotovostní hmotností 1 490 kilogramů těžké, na stovku dokázalo zrychlit za šest sekund a v případě výkonnější varianty dosahovalo rychlosti až 255 kilometrů v hodině. Na japonském území ale bylo omezené na maximálních 180 km/h, jelikož tuto rychlost určoval bezpečnostní předpis asociace JAMA (Japan Automobile Manufacturers Association).

I přes fascinující techniku nebylo Cosmo okázalé. Usedlý design exteriéru budil dojem, že vůz spadá do stejné kategorie jako například Nissan 180/200/240SX. S luxusním interiérem a cenovkou však bylo kupé konkurencí spíše pro BMW či Mercedes-Benz. Použitá ergonomie čerpala to nejlepší z počátku devadesátých let. Přístroje byly zapuštěné v černém pásu na palubní desce. Luxusní vzhled vnitřku vozu byl dosažený použitím dřeva a kůže.

Mazda svou chloubu prodávala na japonském a americkém trhu za částku přibližně 100 000 dolarů. Výroba trvající do roku 1995 obsáhla smontování 8 875 exemplářů, z nichž více než polovina byla poháněná slabším dvourotorem. Varianta se třemi rotory odrazovala nejen vysokou spotřebou paliva, ale i skutečností, že se v domácím Japonsku již neřadila mezi auta s objemem pod 1,5 litru, pro něž byla zvýhodněna silniční daň.