Příběh Prestona Tuckera a jeho automobilu je naplněný mýty a polopravdami více, než jakýkoliv jiný příběh o vývoji auta. Jedna z  povídaček o Tuckeru 48, za níž stál chicagský reportér, dokonce tvrdila, že revoluční auto disponuje převodovkou bez zpátečky. Lidé však podivnému tvrzení o skutečnosti, že vůz umí jezdit jen dopředu, opravdu věřili.

Vydavatel novin z amerického Chicaga se obával, zda je podnikání Prestona Tuckera opravdu legitimní a poslal jednoho ze svých reportérů, aby se zajel podívat do továrny. Výsledný článek ale nebyl typickým příkladem vychvalování „Auta zítřka“. Naopak tvrdil, že celé auto je jen jeden velký podvod. Frank Sturdy byl automobilovým redaktorem deníku Chicago Tribune a trval na tom, že se v sedanu Tucker musí svézt. Lidé z továrny mu ale sdělili, že jediný funkční prototyp Tin Goose byl tou dobou vystavený v Milwaukee. Sturdy neslevil ze svých požadavků a tak mu Tucker nabídl, že se může projet se zkušebním podvozkem. Ačkoliv nedisponoval karoserií, mechanicky byl nastavený úplně stejně jako Tin Goose. Sturdy souhlasil.

Sturdy řídil zkušební šasi v prostorách továrny a údajně vypadal opravdu potěšený. Během demonstrace jej Tuckerův testovací inženýr upozornil, že se stále jedná o vývojový podvozek a liší se od zamýšleného výsledného produktu. Konstruktéři použili revoluční kapalinové hnací ústrojí, jenž bylo stále ve vývoji, a v současném stádiu nedisponovalo zpětným převodem. Ten chyběl, protože továrna stále zkoušela, zda bude moci nezvyklý pohon opravdu použít a doplnit jej zpátečkou později prý měla být jen maličkost. V případě, že se systém neosvědčí, bude zničen a nahrazen konvenčním. Důvod absence zpátečky byl jednoduchý. Kapalinový systém nevyužíval převodové stupně a jejich přidání v tehdejší fázi vývoje by mohlo vyvolat nepříjemné komplikace, tak proč se obtěžovat? Sturdy v době testování působil, že celou záležitost chápe a vrátil se zpět do redakce, aby napsal své dojmy.

Příběh obsahoval sekci, která vynikla nad ostatními, a nesla podtitul „Testovací podvozek nemůže couvat“. To vzbuzovalo dojem, že inženýři Tuckeru považovali možnost couvání za zbytečný luxus. Falešná zpráva se rozšířila tak rychle, že běžní lidé věřili, že sedany Tucker neumí couvat. Neodborný tisk tuto smyšlenou skutečnost uváděl až do června 1949. Příkladem může být článek z Pittsburgh Press popisující několik vlastností auta, mezi nimiž byla napsána elektricky ovládaná převodovka se čtyřmi rychlostmi pro jízdu vpřed. Každý vyrobený Tucker 48 byl samozřejmě vybavený zpátečkou. Prototyp Tin Goose byl později vybaven standardní převodovkou, jelikož byl kapalinový pohon považován za nepraktický.

Než společnost ukončila svou činnost, ukázala lidem, že informace popsaná v článku Franka Sturdyho byla lží. Tucker 48 opravdu uměl couvat. I přes mnoho problémů, jimž automobilka za svou krátkou historii čelila, se povídačky ohledně chybějící zpátečky řadily k těm nejvíce komickým.