Motorsport je efektivní při vývoji vysoce výkonných strojů. Inženýři a návrháři jsou tlačeni do extrémů ve snaze dosáhnout stále větších rychlostí. Výhoda na závodních tratích je velmi cenná věc, kterou Enzo Ferrari dobře znal. Z touhy ovládnout automobilové závody na okruzích vzniklo i legendární Ferrari 250 LM.

Během šedesátých let Ferrari potřebovalo nahradit úspěšné, ale stárnoucí 250 GTO. Motor uložený uprostřed byl možnou budoucností sportovních aut a Enzo Ferrari tuto myšlenku váhavě přijal. Ferrari pro vytrvalostní závody již dokázala, jaká výhoda by mohla být v silném motoru V12 umístěném ve středu vozu. Konstruktéři měli jasný plán, na stejných principech chtěli vytvořit nový typ pro skupinu 3 GT.

Ferrari se inspirovalo vlastním prototypem 250 P, z jehož návrhu vycházelo kupé 250 LM poháněné 3,3 litrovým motorem V12 o síle 320 koňských sil. Konstrukce tvořená lehkým trubkovým prostorovým rámem zaručovala pozitivní poměr výkonu a hmotnosti. Přidání pevné střechy zvýšilo torzní tuhost. Nezávisle zavěšené dvojité lichoběžníkové nápravy, hřebenové řízení a kotoučové brzdy ve všech rozích zajišťovaly, že nové auto bylo připravené pro nejznámější závody na světě.

Karoserii s oblázkovou siluetou stylizovala karosárna Scaglietti a do tvarů obtiskla rozpoznatelné rysy vozů kategorie GT. Ferrari 250 LM bylo krásným závodním autem, které i s minimálním počtem větracích otvorů dokázalo uchladit závodní dvanáctiválec.

Enzovým hlavním plánem bylo navrhnout model 250 LM tak, aby měl všechny přednosti větších závodních prototypů, ale následně chtěl nechat vyrobit minimální počet potřebných silničních exemplářů, aby se vůz kvalifikoval do třídy 3 GT. Požadavky FIA určovaly, že Ferrari musí vyrobit 100 kusů silničních 250 LM, ale to se nikdy nestalo. Ferrari nakonec získalo homologaci až v roce 1966 ve skupině 4 pro sportovní vozy. Továrna vyrobila pouhých 32 exemplářů, takže nikdy nesplnila původní záměr Enza Ferrariho.

Ferrari nikdy nezávodilo s 250 LM pod jménem vlastního továrního týmu. Místo toho prodalo několik exemplářů soukromým závodním týmům, k nimž patřil například North American Racing Team (N.A.R.T.), Maranello Concessionaries a několik dalších, které s vozem závodily od roku 1964 do roku 1967.

Zatímco na povrchu se 250 LM může jevit jako ambiciózní projekt, který nedokázal naplnit původní plán, vykoupení přišlo v roce 1965 při účasti ve vytrvalostním závodě 24 hodin Le Mans. Ferrari 250 LM vlastněné týmem N.A.R.T. s Jochenem Rindtem a Mastenem Gregorym za volantem vyhrálo prestižní podnik a obhájilo technické úsilí vynaložené při vývoji stroje. Žluté 250 LM belgického týmu Ecurie Francorchamps se umístilo na druhém místě, ale mohlo vyhrát závod, pokud by nedošlo k poškození karoserie a pneumatiky.

Jak si dokážete představit, Ferrari 250 LM je dnes velmi oblíbené mezi sběrateli a vysoké hodnoty stále rostou. V roce 2016 se v aukci RM Sotheby‘s prodalo auto s pořadovým číslem 23 za neuvěřitelných 17,6 milionu amerických dolarů.

Ferrari 250 LM nenaplnilo původní myšlenku svých tvůrců, ale později ukázalo, že se náročný vývoj vyplatil. Typ 250 LM je navíc posledním vozem Ferrari, který dokázal zvítězit ve slavné čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. Není divu, že je považováno za jedno z nejvíce ikonických závodních aut historie.