Japonský automobilový průmysl stihl během své krátké historie vyprodukovat mnoho sportovně laděných vozů, jejichž legendy žijí dodnes v našich srdcích. S čím se však v Japonsku setkáváme ve výrazně menším množství jsou supersporty. Za zakladatele této kategorie v zemi vycházejícího slunce je dlouhodobě považovaná krásná Toyota 2000GT, na níž později navázala Honda NSX, silniční verze Nissanu R390 GT1 vyrobená v jediném exempláři, Lexus LFA a částečně i Nissan GT-R R35.

Přestože se s drahými extravagantními sportovními vozy na japonském trhu příliš nesetkáváme. Za oněch desítek let, během nichž se japonský automobilový průmysl zvládl vyvinout od malých motocyklů až po uznávaná auta, ale vzniklo i několik supersportů, které upadly v zapomnění. Ptáte se, jaká auta to mohou být?

Dome Zero

Za první japonské superauto je dlouhodobě považovaná Toyota 2000GT. Byla drahá, a její nádherné kulaté tvary přitahují pozornost i v dnešních dnech. Její legendu navíc podporuje i filmová role v bondovce You Only Live Twice, kde si zahrála v upravené podobě bez střechy. Jen málokdo však ví, že se přibližně deset let po ní představilo auto, jehož karoserie měla podobně šokující křivky jako Lamborghini Countach.

Dome Zero se představilo na ženevském autosalonu ročníku 1978 a nebylo derivátem vyvinutým z jiného auta. Futuristický design s ostrými hranami byl inspirovaný populárními komiksy manga. S karoserií o výšce 38,6 palce (98 centimetrů) bylo Dome Zero nižší než Ford GT40. S blížícím se koncem sedmdesátých let se jednalo o opravdovou nevšední fantazii s nádechem sci-fi.

Méně fantasmagorická byla hnací jednotka, jíž byl 2,8 litrový řadový šestiválec L28E převzatý z Datsunu 280Z. Zatímco motor nebyl příliš exotický, byl zvolený pro svou odolnost, která podporovala závodní aspirace nového supersportu. Tvůrci se totiž chtěli zúčastnit čtyřiadvacetihodinového vytrvalostního závodu v Le Mans. Při naladění pro běžný provoz motor dosahoval nejvyššího výkonu 143 koňských sil a hýbal s hmotností 920 kilogramů. Odvážné auto se líbilo investorům, díky čemuž se společnost Dome záhy posunula do fáze plánování výroby.

Prototyp měl několik pobuřujících částí snižujících jeho exkluzivitu, například převodku řízení z Hondy Accord, ale závodní zaměření zajistilo, že byl vynikající pro řízení. Společnost Dome, založená závodním inženýrem Minoru Hayashim v roce 1975 jako Kabushiki Kaisha Dōmu (přeloženo jako „Dětský sen“), začala stavět a závodit s vozy skupiny C a Formula 3. V roce 1979 dokonce postavila i osmiválcovou závodní verzi Zero RL pro Le Mans.

Na veřejné silnice se však Dome Zero nikdy nedostalo, protože neprošlo náročným a nákladným japonským homologačním procesem. Neuspěl ani druhý prototyp určený pro export, takže se tým raději soustředil na závodní úsilí. Nejlepším umístěním v Le Mans bylo poslední místo v ročníku 1980, kdy vůz skončil na konci seznamu s poznámkou DNF (Did Not Finish). Dokud však Zero RL závodilo, vedlo si lépe než několik Porsche 935, BMW M1 a Ferrari 512.

Tommykaira ZZII

Japonská tuningová společnost Tommykaira se v automobilovém světě proslavila úpravami zdejších sportovních vozů, k nimž se řadí například Nissan Skyline GT-R. Jen opravdu znalí fanoušci vozů pocházejících ze země vycházejícího slunce však vědí, že v dílnách Tommykairy vzniká i malý lehoučký roadster Tommykaira ZZ. Nejprve vznikal v letech 1990 – 2000, ale v roce 2014 byla jeho výroba obnovena v modernizované podobě, v níž vzniká dodnes.

Značka Tommykaira však na autosalonu ve Frankfurtu roku 2001 představila i typ ZZII, od kterého si slibovala produkci větší, než jen několik set pouhých kusů. Už během výstavy se podařilo získat několik objednávek, ale krátce po jejím skončení byl celý projekt koupen společností Autobacs Seven, která jej později přejmenovala na ASL Garaiya RS01.

Prototyp byl poháněný dvakrát přeplňovaným 2,6 litrovým řadovým šestiválcem RB26DETT, pocházejícím z Nissanu Skyline GT-R R34, který byl pro potřeby vlastního supersportu naladěný na nejvyšší výkon 550 koní. Převodovka byla šestistupňová manuální a hnací síla roztáčela všechna čtyři kola. Díky karoserii z hliníku a uhlíkových vláken vážilo ZZII přibližně tisíc kilogramů a dokázalo zrychlit z 0 na 100 km/h za 3,3 sekundy. Udávaná maximální rychlost byla 338 kilometrů v hodině.

Yamaha OX99-11

Toyota 2000GT na konci šedesátých let ukázala, že Toyota není nudnou značkou vyrábějící ekonomická lidová auta. Ve skutečnosti se však nejednalo o produkt inženýrů Toyoty, ale dílo Yamahy původně navržené pro Nissan, který jej odmítl. Yamaha je v dnešních dnech známá hlavně výrobou rychlých motorek a automobilovým nadšencům neuniklo, že se zúčastnila vývoje charismatického vidlicového desetiválce pro Lexus LFA. V minulosti však Yamaha dokonce navrhla vlastní supersport.

Japonská ekonomika se na začátku devadesátých let nesla na vlně optimismu, což se kromě trhu s nemovitostmi odrazilo i v automobilovém průmyslu. Vedení společnosti Yamaha se rozhodlo využít tehdejší ekonomické bubliny a zužitkovat zkušenosti získané výrobou motorů pro šampionát Formule 1 v předchozím desetiletí.

Výsledkem vývoje se stal nekompromisní supersport OX99-11, o jehož pohon se staral nový závodní 3,5 litrový vidlicový dvanáctiválec OX99 o výkonu 600 koní. Během vývoje se však rozhodlo, že se jeho maximální výkon sníží na 400 koní, aby byl vhodný i pro použití na veřejných silnicích. Karbonové šasi navržené ve spolupráci s britskou společností IAD neslo tvary závodního speciálu Group C a tvar dvoumístné kabiny připomínal vojenskou stíhačku F-16 Falcon.

Motor se schopností vytáčet se až do 10 000 otáček za minutu byl spojený se šestistupňovou manuální převodovkou, takže OX99-11 nabízelo teoretickou maximální rychlost 347 kilometrů v hodině. Technika inspirovaná automobilovými závody byla astronomicky drahá, takže byla prodejní cena odhadnutá na 800 000 amerických dolarů. Poté však přišla globální ekonomická recese a po megalomanském plánování zůstaly jen tři prototypy.