Pokud jste úspěšný manažer, který není fascinovaný módou SUV, při výběru nového auta pravděpodobně skončíte v kategorii vyšší střední třídy. Možná budete koukat po Mercedesu třídy E, ale co když vám řeknu, že můžete mít dost možná podobné svezení za mnohem lidovější peníze.

Když poslední generace Superbu, v moderní historii už třetí, přišla v roce 2015 na trh, netrvalo dlouho a nové Superby jsme začali potkávat velmi často na našich silnicích. Něco podobného se opakovalo i o rok později, kdy výrobní linka mladoboleslavské značky v Kvasinách uvedla do výroby první velké SUV nabídky – Kodiaq. V posledních měsících jsem si však začal o povedeném Kodiaqu myslet, že je dost možná jedním z největších konkurentů vlajkové lodi nabídky značky Škoda, jejíž úlohu zastává právě Superb.

Při nahlédnutí do ceníku lze zjistit, že se stejnou motorizací a stupněm výbavy je mezi oběma vozy jen maličký cenový rozdíl, který je tři tisíce korun (cena dražšího Superbu začíná na 1 022 400 korunách). S takto zanedbatelnou rozdílnou částkou nastává otázka, jaký ze škodováckých modelů si vybrat. Těchto několik tisíc totiž není tak vysoká částka, kvůli níž bych musel být nucen upřednostnit jedno z nich. Které bych si ale ve výsledku zvolil? Po zkušenostech s oběma vozy jsem dospěl k závěru, že bych si do své garáže odvezl raději Superb a na následujících řádcích vám vysvětlím proč.

Neřadím se k fanouškům současné módy crossoverů a SUV, která je plná efektního oplastování, jež budí dojem lepších jízdních vlastností v terénu, které jsou ale často zklamáním. Superb vsází na elegantní nestárnoucí design plný ostrých hran, aniž by potřeboval nějaké doplňky poutající pozornost. Zvláštně tvarovaná přední světla doplňuje agresivní příď a stydět se nemusí ani boční část s výrazným prolisem a decentní líbivá záď.

Je až překvapení, jak dlouhým autem Superb vlastně je, což ještě více evokuje srovnání s opravdovými limuzínami. Velké vnější rozměry dovolují značně prostorný interiér. Zvláště na zadních sedadlech je opravdu mnoho místa. Ani s výbavou Style (nejvyšším stupněm výbavy je paket Laurin & Klement) v interiéru nechybí kožené čalounění sedadel, která kromě dnes už běžného vyhřívání disponují i ventilací, šikovný škodovácký dotykový infotainment, kvalitní audio Canton s dvanácti reproduktory a ambientní osvětlení s přizpůsobitelnou barvou.

Vybavený je tedy opravdu bohatě, ale ještě více se mi líbí, jakým způsobem Superb jezdí. Okamžitě po usednutí za volant jsem přepnul pohodlný adaptivní podvozek DCC do komfortního režimu. Odměnou mi byla až překvapivě komfortní houpavá jízda, kterou Superb doslova hladí posádku ve voze. S použitím rozumných osmnáctipalcových kol není podvozek ani příliš otravný na větších nerovnostech a rozhodně se nesnaží z pasažérů na palubě vytřást duši. Světlá výška podvozku je však až překvapivě nízká a při výrazných zhoupnutích karoserie po přejetí větších nerovností, například příčných prahů, má spodní strana předního nárazníku snahu líznout o asfalt v místech, kde je nerovný.

Přestože ve skoro každé škodovce jezdím se sportovním nastavením elektronicky posilovaného řízení, velmi brzy jsem zjistil, že Superb žádné sportovní režimy vlastně nepotřebuje a dost možná bych je z celého nastavení vypustil. Superb totiž na nějaké radostné okreskové běsnění vážně není a už při svižnější jízdě se začínají projevovat vrozené sklony k nedotáčivosti. Pochopitelně, nejlépe funguje, když může vozit pasažéry v naprostém klidu a příjemné pohodě na dlouhých cestách. Tohle auto totiž umí komfortní jízdu tak moc dobře, že s ním vlastně jezdit rychle ani nechcete.

Hnací ústrojí mnou testovaného exempláře tvoří turbodmychadlem přeplňovaný dvoulitrový vznětový čtyřválec o nejvyšším výkonu 190 koní a točivém momentu až 400 newtonmetrů, který je přenášen skrze sedmistupňovou automatickou převodovku DSG na všechna kola. Jak je v dnešní době běžné, sedmistupňová automatická převodovka podtáčí motor, co může, což naštěstí není takový problém, jako by se mohlo zprvu zdát. Inženýři totiž vyladili řízení motoru natolik pečlivě, že s tím umí vcelku dobře pracovat.

K mému překvapení, motor běží výrazně kultivovaněji, než v nedávno testované Octavii RS. Okolo 1 300 otáček za minutu se ani se zařazenou pětkou při rychlosti 50 km/h příliš neklepe. Ačkoliv jsem vzhledem k podobnému výkonu čekal určitou podobnost jízdního projevu s dieselovým eReSem, v Superbu je o poznání vlažnější naladění pohonné jednotky. Není to však na škodu, protože Superb je zacílený spíše na delší cestování, při němž je svižná Octavia více hladová. Superb se spotřebou ochotnou klesnout i pod pět litrů na sto kilometrů totiž dokáže ujet skoro tisíc kilometrů na jediné natankování.

Na závěr zbývá, abych vysvětlil odvážný titulek, který je vlastně celým hodnocením Superbu s nejsilnějším dostupným vznětovým motorem. Během téměř dvoutýdenního testování jsem došel k závěru, že jen těžko nacházím nějakou vlastnost, která by mi mohla nějakým způsobem chybět. Dokonce si začínám myslet, že pokud nutně netoužím po prestiži německých prémiových značek, vlastně Superb nabídne dost podobný zážitek a vlastnosti. U chudších a méně movitých zákazníků by dost možná dokázal nahradit i Mercedes-Benz třídy E. A to je důvod, proč se mi Superb vážně líbí.