Bylo šest hodin ráno a ten okamžik byl doslova vytržený z mých dětských snů. Před malou chvilkou jsem vjel do městečka Sant’ Agata Bolognese a z karbonového kokpitu jsem si prohlížel ještě spící legendární továrnu automobilky Lamborghini. V rukách jsem měl alcantarou čalouněný volant, seděl jsem ve skořepinové sedačce a těsně za hliníkovým rámem se ohříval atmosférický vidlicový desetiválec, poslední motor svého druhu.

O řízení supersportu Lamborghini jsem snil od dětství, už od těch chvil, kdy jsem v posledních dnech základní školy ležel v automobilových časopisech Top Gear a Speed, četl si o zážitcích tehdejších motoristických novinářů a přemýšlel jsem o tom, jaká to asi je práce. Už od dětství miluji rychlá auta a už od dětství miluji automobilové časopisy. Byly to doby, kdy jsem si ze Světů motorů a dalších magazínů vystřihoval obrázky aut a dával si je do dózy od kakaa.

Když jste automobilovým novinářem, asi jen s velkým štěstím vyděláte spoustu peněz, zato si prožijete až nespočet jedinečných životních zážitků. A jeden z nich jsem zažíval toho květnového rána, když jsem na odlehlé asfaltové silnici uprostřed boloňských polí zastavil s desetiválcovým Lamborghini Huracán Tecnica, vystoupil a začal se procházet kolem ve světle nezapomenutelného východu slunce. K tomuhle okamžiku vedly roky práce.

Byl jsem diagnostikem motorů a převodovek autobusů pražského dopravního podniku, když jsem se rozhodl investovat všechen soukromý čas do toho, abych jednou mohl psát o autech. Vstával jsem i ve čtyři hodiny ráno, abych od půl šesté mohl sedět u počítače v kanceláři a měl svou hodinu denně na psaní článků. A následně vycházely právě tady na Temple of Speed. Pokud vám někdo bude někdy říkat, že úsilí navíc je zbytečnost, nevěřte mu. Nikdy nedosáhne svých cílů. A teď si říkám, že po tomhle splněném snu mi to období zase začíná chybět. Ty časy usilovné práce na Temple of Speed.

A tak dodnes nevěřím, že se tenhle životní sen stal realitou. V covidu jsem si prošel nejhorším pracovním obdobím v životě. Neměl jsem pro koho psát a čekal na příležitost. A následně přišla životní šance, když jsem se stal redaktorem nejčtenějšího českého automobilového magazínu Garáž.cz. Dodnes říkám, že tehdejší šéfredaktor Dominik Valášek si ani neuvědomuje, jak moc mu dlužím. Už jsem se obával, že mým novinářským snahám je navždy konec. To období mi současně ukázalo, že bych měl aktivně pracovat i na vedlejších projektech, jakožto únikových cestách.

Během následujících měsíců v Garáži jsem nabyl nového sebevědomí a poté, co se mi v rukách spolu s dalšími rychlými a luxusními vozy objevilo i Lamborghini Urus v unikátním odstínu Viola Pasifae jsem dostal v Česku nezvyklý nápad. SuperSUV zapůjčené českému zastoupení rovnou z italské továrny bylo jasným impulzem, že to musím zkusit. „Bylo by možné si půjčit Lamborghini od továrny v Itálii?,“ zeptal jsem se českých marketingových manažerů.

Bylo to dlouhých deset měsíců domlouvání a připomínání se, ale nakonec se to povedlo. „Jsem tu, jsem v Itálii a v kapse mám klíček od Lamborghini zapůjčeného přímo z továrny. Udělal jsem něco, o co se nikdo z českých internetových automobilových médií ještě nikdo nepokusil a já jsem přemýšlel proč.“ Ve skutečnosti to bylo mnohem jednodušší, než byste si nejprve mohli myslet. Bylo to jen o trpělivosti, odvaze a aktivní komunikaci.

S desetiválcovým Huracánem jsem během čtyřiadvaceti hodin zažil spoustu nezapomenutelných zážitků, když jsem jej prohnal betonovým podjezdem v Modeně, kde mi z řevu atmosférického srdce div neprotrhly ušní bubínky, projel jsem se po toskánských okreskách a znovu si připomněl, že velké pracovní úsilí se jednoho dne prostě vyplatí. Když jsem šedou Tecnicu následně vracel, cítil jsem obrovské životní uspokojení.

Dokázal jsem to, dělám v životě to, co dělali moji hrdinové v automobilových časopisech. A chvílemi mi přijde až zvláštní, že s některými z nich se dnes osobně znám a jsme kamarádi. Jenže mi nikdo neřekl, že když si splním celoživotní sen, po návratu začnu zažívat prázdnotu. Najednou sem začal přemýšlet co dál – snad jsem nedosáhl svého životního vrcholu? Tenhle pocit mě trápil přesně jeden měsíc, ale pak nastal další zlom v mém soukromém životě.

Celé týdny můj život zel prázdnotou, dlouhá léta jsem si přál jediné a to teď bylo minulostí. Byl to pocit absolutního naplnění, když dosáhnete toho, o čem celý život sníte. Najednou máte pocit, že jste si laťku dali příliš vysoko na to, abyste ji jednou sami překonali. Když jsem se však vracel z prvního oficiálního odhalení nového Lexusu LBX v Miláně, dostal jsem pozvání na společné sledování motocyklových závodů na ploché dráze na pražské Markétě. A tak jsem poznal ji. Po měsíci přemýšlení kam dál jsem na to konečně přišel. Uvědomil jsem si, že s novou podporou v životě musím přeřadit a pokračovat dál.

A teď mám novou energii a nové cíle, kam se s Temple of Speed posunout dál. Chtěli bychom vám začít přinášet nový opravdu kvalitní obsah, kvůli němuž budeme muset vsadit i na předplatné. Jen tak vás ochráníme před zbytečnou reklamou a my budeme mít prostředky na financování dalších aktivit tohoto projektu. V hlavě máme vizi, jak z nás konečně udělat opravdové velké automobilové médium, a pokud k tomu něco potřebujeme, bude to vaše přízeň. Prosíme, pomůžete nám? A už teď můžeme napovědět, že už brzy vám představíme také nový dceřiný projekt pro následující éru motorismu a naši unikátní benzinovou bibli do vaší knihovny.

Pojďme znovuzrodit Temple of Speed. Pojďme to udělat společně, protože vaše čtenářská podpora je naším hnacím motorem pro začátek nové zlaté éry tohoto projektu. Během těch let, kdy Temple of Speed odpočívalo jsme nasbírali nové zkušenosti, nové kontakty, a hlavně víme, jak to dělat mnohem lépe než v minulosti. Podpořili byste nás vaší stokorunou měsíčně?