Těžké časy v době druhé světové války znamenaly zánik většiny evropských výrobců luxusních automobilů. Když se Itálie po skončení vojenského konfliktu, který nenávratně změnil tvář světa, znovu začala stavět na nohy, majitelé slavných karosáren si rychle uvědomili, že se v Evropě nenachází mnoho automobilek, jimž mohou prodávat svou ukázkovou práci.

Následkem toho některé společnosti začaly poutat pozornost k lukrativnímu americkému trhu, který nebyl tolik zničený válčením. Nejvýznamnější vazby vytvořila karosárna Ghia, která spolupracovala s obrovským koncernem Chrysler na tvorbě výstavních prototypů a několika silničních automobilů s omezenou výrobou. Italské karosářské umění mělo v Americe velký úspěch, což znamenalo, že se Felice Mario Boano, jeden ze spolumajitelů a vedoucích návrhářů Ghie, v roce 1954 rozhodl opustit společnost, aby založil vlastní karosárnu se synem Gianem Carlem Boano.

Není překvapením, že jeden z prvních Boanových zákazníků pocházel ze Spojených států amerických. Byla jím značka Lincoln, dceřiná společnost Ford Motor Company. Blízký kamarád Giana Carla dříve spolupracoval s Fordem, takže velkému americkému výrobci představil nově založenou společnost. Autosalon v Turíně roku 1955 se rychle blížil a bylo rychle rozhodnuto, že karosárna Boano vytvoří nový prototyp založený na standardním Lincolnu, který se na něm představí. Boanové s největší pravděpodobností doufali, že to byl začátek podobné vazby, jakou bylo partnerství Chrysler – Ghia.

Gian Carlo Boano byl pověřen designem prototypu, jehož tvary kombinovaly klasické linie s křivkami inspirovanými proudovým věkem. Přední blatníky s dvojitými světlomety byly zrcadleny vzadu, kde nesly zadní svítilny. Extravagantní vzhled byl z části falešný, protože výfukové koncovky vykukující z předních blatníků byly jen na oko. Skutečné výfuky se nacházely na tradičnějším místě pod zadními svítilnami. Ačkoli byl prototyp nalakovaný do zářivé oranžové barvy, oproti jiným konceptům z padesátých let nesl relativně skromnou chromovou úpravu.

Pod italským kabátem se nacházela ryze americká technika, kterou tvořil nejnovější podvozek Lincolnu Capri modelového roku 1955, jež byl posledním rokem výroby první generace modelu. Vpředu uložený 5,6 litrový vidlicový osmiválec Y-Block podle vyjádření automobilky dosahoval nejvyššího výkonu „přes 200 koní.“ Skutečný výkon byl o poznání vyšší, protože byl až 258 koní. Motor byl spojen s třístupňovou automatickou převodovkou Ford Turbo-Drive.

Futuristický prototyp se představil na autosalonu v Turíně v roce 1955 jako Lincoln Indianapolis a pomohl společnosti Boano, aby se stala jednou z předních italských karosáren. Lincoln Indianapolis se dostal na titulní stránku listopadového čísla časopisu Auto Age a kromě široké veřejnosti zaujal i vedení Fordu, které karosárně Boano nabídlo desetiletou smlouvu, aby se stala hlavním návrhářem budoucích modelů. O dva roky později ji Boano zrušil, protože chtěl zůstat blíže domovu a rozhodl se spojit s domácím Fiatem.

Henry Ford II. později Indianapolis daroval svému příteli a hollywoodskému herci Errollu Flynnovi. Začátkem šedesátých let unikátní prototyp utrpěl velké poškození, když jej zachvátil požár. Interiér byl kompletně zničen, exteriér částečně. I přesto unikátní kupé měnilo majitele a v sedmdesátých letech prošlo částečnou rekonstrukcí, ale poté bylo na další dvě desetiletí uloženo do garáže.

Zrestaurování do původní podoby proběhlo až na přelomu nového tisíciletí a trvalo přibližně dva roky. Vrátila se původní lesklá oranžová barva a černo-bílý vnitřek. Od té doby se Lincoln Indianapolis objevuje na výstavách Concours d’Elegance a při debutu po zrestaurování v roce 2001 získal prestižní cenu v kategorii Postwar Coachwork Class, která je určena poválečným zakázkovým vozům.