Světové vlády a ekologicky smýšlející organizace se každým dnem snaží ještě více omezit tradiční auta se spalovacími motory, jejichž roli mají údajně nahradit elektrifikovaná auta. Ačkoliv si v této kategorii představíme hlavně „čisté“ elektromobily, nesmíme zapomenout, že do ní spadají i dříve neoblíbené hybridy, o nichž si v poslední době myslíme (ač neradi), že se s největší pravděpodobností stanou možnou náhradou dieselů.

Jako benzínový šílenec jsem se před několika měsíci rozhodl, že postupem času vyzkouším různé druhy ekologických aut a zatím posledním z nich byl Hyundai IONIQ. Ten si můžete od prodejce odvézt hned ve třech verzích – Electric, Hybrid a Plug-In Hybrid. Poslední zmíněnou verzi jsem si vybral do našeho redakčního testu a na rozdíl od obyčejného hybridu nabízí dobíjení ze zásuvky. Ačkoliv se může na první pohled zdát obyčejný, přece jen má několik vlastností, které se mi líbí.

Zvnějšku se IONIQ tváří jako vcelku obyčejné auto, které svým designem nevolá do světa, že je jeho posláním zachraňovat planetu. Jednoduché uhlazené tvary však mají větší smysl, než by se dalo na první pohled čekat. Důležitou roli při vývoji totiž hrála aerodynamika. S aktivními klapkami v přední masce, schopnými nastavit se do tří různých poloh upravujících průtok vzduchu, šestnáctipalcovými litými koly omezujícími turbulence vzduchu a dalšími prvky totiž dosahuje úctyhodného koeficientu odporu vzduchu C_x=0,24. Vzduchem se tedy prořezává o trochu lépe než Nissan GT-R.

Pod uhlazenou kapotou se nachází hybridní hnací ústrojí tvořené atmosférickou zážehovou šestnáctistovkou GDI, šestistupňovou dvouspojkovou převodovkou a synchronním elektromotorem s permanentním magnetem, které poskytuje celkový výkon 141 koňských sil a nejvyšší točivý moment až 317 newtonmetrů. Ve spojení s palivovou nádrží o objemu 43 litrů, akumulátorem elektrické energie a propracovanou aerodynamikou tak slibuje zajímavé vlastnosti.

IONIQ Plug-In Hybrid je totiž autem, které podle brožury nabízí nejvyšší možný dojezd až 1 100 kilometrů. Dokáže to ale skutečně zvládnout? Hnací ústroji pro pohon využívá primárně elektromotorů, který může být v určitých okamžicích jediným zdrojem pohonu. Pouze silou elektromotoru se auto pohybuje například ve městě, kdy s lehkou nohou na plynovém pedálu dokáže jet čistě na elektřinu do rychlosti až přibližně 50 kilometrů v hodině. Elektromotor zároveň slouží jako jediný pohon ve chvílích, kdy IONIQ plachtí krajinou a pouze udržuje rychlost.

Spalovací motor se probouzí pouze v případech, kdy je vozidlo studené, potřebuje dobít akumulátor (jeho stav je jedním z hlavních ukazatelů na přístrojové desce) nebo když řidič požaduje vyšší jízdní výkon. Přestože je celkový dostupný výkon pro běžnou jízdu dostatečný, hybridní IONIQ samozřejmě není žádným sportovcem a nejlépe funguje při každodenním ježdění v přeplněných městech.

Tomu nasvědčuje i vcelku komfortní podvozek schopný utlumit a pohltit i větší nerovnosti a hlavně dlouhé řízení, které je nastavené tak, aby co nejlépe usnadnilo manévrování. Umí vytočit kola do velkých rejdů, čímž výrazně usnadňuje parkování a projíždění úzkými uličkami, ale musel jsem si na něj chvíli zvykat. Kromě toho, že je v ostrých zatáčkách nutné opravdu hodně točit, je řízení pro tento záměr až překvapivě tuhé.

Větším nedostatkem do městského provozu je ale způsob, jakým hybridní IONIQ brzdí. Řídicí jednotky se totiž snaží upřednostňovat brzdění rekuperací elektrické energie, jež se aktivuje už při pouhém uvolnění plynu. Lehčí sešlápnutí brzdového pedálu znamená vlažné zpomalování pouhým odporem elektromotorů a kolové brzdy se zapojují do hry až při větším sešlápnutí. Brzdění v krizových situacích nebo rychlé dobrzďování před všude přítomnými příčnými prahy vyžaduje zbytečně hluboké prošlápnutí pedálu, aby se dostavila plná síla kotoučových brzd. IONIQ tak vyžaduje spíše plynulý jízdní styl s dostatečným předvídáním, což ale ve městech s hustým provozem není možné.

Jak funguje složitý pohonný mix? IONIQ Plug-In Hybrid je úsporným autem, které se se svým dojezdem vtírá do společnosti lepších dieselů. Při mém ježdění jsem se udávanému dojezdu nepřiblížil, ale i oněch přibližně 900 kilometrů na jediné natankování je vážně dobrý výsledek. S čistě elektrickým pohonem pak zvládne ujet přibližně 60 kilometrů.

Na rozdíl od jiných „lidových“ elektrifikovaných aut totiž IONIQ nabízí dobrý jízdní komfort a dostatek prostoru v interiéru. Ten je po vzoru současných trendů dekorovaný modrou barvou, jež se v moderních autech stala jakýmsi symbolem odkazujícím na elektrický pohon, ale stále v něm lze nalézt několik ne příliš dobrých a na dotyk nevábných plastů. Líbí se mi naopak jednoduchý dotykový infotainment s rychlou odezvou, který nezdržuje zbytečnostmi a nabízí pouze několik základních a šikovných funkcí. Zaujmou i kožená sedadla, jež jsou kromě vyhřívání vybavené i elektrickou ventilací. I přes dobře nastavitelnou pozici za volantem je největší nepříjemností při jízdě nohou ovládaná páka parkovací brzdy pod volantem, jíž se někteří lidé většího vzrůstu mohou dotýkat holení.

Ve výsledku je Hyundai IONIQ Plug-In Hybrid autem, které by dost možná dokázalo nahradit běžné vznětové motory, protože kultivovanou funkcí hnacího ústrojí neotravuje posádku uvnitř a nabízí skutečně lákavý dojezd. Jeho největším negativem je ale podle mě jeho cena začínající 899 990 korunách. Je totiž o 180 000 korun dražší než základní běžný IONIQ Hybrid, ale nenabízí o moc více. Kvůli dobře chytrému samonabíjecímu pohonu totiž možnost dobíjení z externí elektrické sítě příliš nevyužijete.