Psal se rok 1984, když se v Maranellu pustili do vývoje speciálu pro skupinu B. Ferrari se rozhodlo postavit Porsche, a jeho 959 Group B, vylepšenou verzí modelu 288 GTO. Když ale FIA o dva roky později skupinu B ukončila, Ferrarimu v dílnách zůstalo pět vývojových 288 Evoluzione. Co s nimi? Enzo Ferrari se jimi inspiroval a rozhodl se zužitkovat zkušenosti získané vývojem, aby zkonstruoval svůj poslední supersport se vzpínajícím se koněm ve znaku a zanechal na světě svůj odkaz. Tím momentem začal vznikat vůz, který měl být nejlepším Ferrari pro silniční použití.

Tou dobou od zákazníků znělo, že Ferrari vyrábí až moc pohodlná luxusní auta. Následkem toho v Maranellu došli k závěru, že jejich nové dílo bude extrémní spartánský supersport. Ten údajně nevznikl jako odpověď na skutečnost, že Porsche již prodávalo supermoderní 959, ale uskutečnilo by se to i nezávisle na této situaci. Ferrari F40 oslavilo 40. výročí od založení značky a ukázalo to nejlepší, co lidé Enza Ferrariho uměli.

Ikonický vzhled navrhli Leonardo Fioravanti s Pietrem Camardellou z Pininfariny, kteří svou práci odvedli pod dohledem muže jménem Nicola Materazzi. Karoserie byla zhotovena z kevlaru, uhlíkového vlákna a hliníku, aby bylo dosaženo co nejnižší hmotnosti. Součástí diety se stala plastová okna a absence veškeré komfortní výbavy byla samozřejmostí. V holém interiéru se nacházela klimatizace, ale chyběl audiosystém, madla dveří, odkládací prostory, kůže a koberce. Prvních 50 vyrobených exemplářů dokonce mělo okna s posuvnými tabulkami namísto pozdějších plně stahovatelných. Výsledkem byla hmotnost 1 104 kilogramů.

Součástí vývoje vnějšku byla i propracovaná aerodynamika. Odpor vzduchu byl nízkou přední částí výrazně omezen a jeho koeficient dosáhl hodnoty Cx = 0,34. Obtékající vzduch byl veden do motorového prostoru, odkud odváděl přebytečné teplo, a vztlak byl omezen spoilery a velkým přítlačným křídlem.

To nejlepší se ale nacházelo uprostřed samotné F40. Jednalo se o vylepšený vidlicový osmiválec 2x OHC z typu 288 GTO, jehož zdvihový objem byl zvětšen na 2,9 litru. Po vzoru dárce byl přeplňovaný dvěma turbodmychadly IHI. Maximální výkon byl udáván hodnotou 478 koní v 7 000/min, ač podle mnohých expertů přesahoval stádo 500 opravdu divokých koní. Nejvyšší točivý moment dosáhl 577 Nm ve 4 000 otáčkách za minutu. Motor se pyšnil mazáním se suchou skříní a zapalováním i elektronickým vstřikováním Weber-Marelli. Hnací síla byla přenášena skrz dvoulamelovou spojku a pětistupňový manuál na kola zadní nápravy.

Pod tehdy moderními panely karoserie se ukrýval trubkový rám, k němuž bylo připevněno nezávislé zavěšení sedmnáctipalcových kol na obou nápravách, které byly doplněny stabilizátory. Podvozek tvořily vinuté pružiny s teleskopickými tlumiči a k zastavení rychlého Ferrari sloužily kotoučové brzdy. Novější exempláře byly vybaveny hydraulicky nastavitelným podvozkem, který uměl měnit světlou výšku vozu, ale nejednalo se o spolehlivé zařízení. Součástí podvozku byla i dvojice šedesátilitrových nádrží, jenž byly v evropské verzi v podobě gumových měchýřů, v případě americké varianty se jednalo o hliníkové nádoby.

I přes skvěle vypadající techniku bylo Ferrari F40 při svém debutu v roce 1987 přijato s rozporuplnými reakcemi. Značka při uvedení oznámila plánovanou produkci 400 kusů, které budou prodávány za částku přibližně 400 000 amerických dolarů. V současné době by nové F40 stálo až 840 000 dolarů. Vedle technikou nabytého Porsche 959 ale nové Ferrari působilo jen jako drahé přepracované 288 GTO.

V roce 1988 automobilka svolala novináře na svůj domácí okruh Fiorano, na němž se rozhodlo předvést kvality svého F40 a neváhalo přivézt i konkurenční 959 pro porovnání. Smůlou pro organizátory akce byl fakt, že zástupci Automobile Magazine a Car Magazine v celkovém verdiktu zhodnotili Porsche jako lepší auto.

Známý magazín Car and Driver popsal F40 jako „čistý strach a syrové vzrušení“. Nejoblíbenější zábavou redaktorů bylo brutální pružné zrychlení z 25 km/h na jedničku, ale jízda po dálnici byla naopak děsivá. Výhled dozadu byl mizerný a přejíždění z jednoho pruhu do druhého téměř nutilo řidiče, aby se stal věřícím. Pro denní ježdění bylo Ferrari F40 naprosto nepoužitelné a komfort byl přirovnán k thajskému vězení.

Když se však na F40 opět podíváme jako na auto stvořené pro rychlou jízdu, bylo nové dílo mistrů z Maranella fenomenální. Dle oficiálních údajů supersport dosáhl stokilometrové rychlosti za 4,1 sekundy a krátce poté dosáhl nejvyšší rychlosti 324 km/h. Čtvrtmílový sprint zabral necelých 12 vteřin a na domácím okruhu Fiorano vůz drží čas 1:29.60, se kterým je v těsném závěsu za mnohem modernější osmiválcovou F430. To vše jsou parametry, jimiž se Ferrari F40 zarylo hluboko do srdcí nejen milovníků značky, ale i nespočtu automobilových nadšenců.

Během pětileté výroby vzniklo 1 311 exemplářů. Poslední vůz značky, u jehož oficiálního představení byl i samotný Enzo Ferrari, se okamžitě stal populární mezi sběrateli. Už v roce 1990 se po silnicích pohybovalo pouhých 10% z vyrobených kusů, zbytek byl schovaný v garážích. V posledních letech hodnota F40 neustále roste a vysoké prodejní ceny tvoří i slavná jména. Vždyť mezi slavné majitele patřili Nigel Mansell, Alain Prost, Luciano Pavarotti či Rod Stewart.