Dodge Challenger byl navržen jako konkurenční vůz Fordu Mustang, který v roce 1964 založil kategorii „pony cars“. Tato auta byla definována jako dostupná kompaktní auta s výkonným motorem pod kapotou a každý výrobce si chtěl z úspěchu kategorie ukrojit svůj díl koláče. Začalo to v roce 1969, kdy koncern Chrysler poslal svůj vůz do boje s Mustangem a Chevroletem Camaro. Z velké trojky (General Motors, Ford Motor Company a Chrysler) byl Chrysler právě posledním hráčem, který vstoupil do hry. Oproti svým konkurentům nabídl větší výběr motorů, který čítal osm kousků.

Dodge Challenger se představil na konci roku 1969, jako modelový rok 1970, a sdílel koncernovou platformu E, jenž se vyznačovala dlouhou přídí a krátkou zádí, s Plymouthem Barracuda. Vůz byl nabízen ve dvou karosářských variantách, kupé a kabriolet, a v celkem čtyřech stupních výbavy. Jednalo se o výbavu základní, SE (Special Edition), R/T (Road/Track) a T/A (Trans Am). Z venkovních rozměrů je patrné, že se jednalo o nízké, široké a dlouhé sportovní auto. Carl Cameron navrhl vůz s dlouhou přídí, s elegantní chromovanou lištou, ve které byla hluboce zapuštěna maska chladiče s dvojitými kruhovými světlomety. Při pohledu z boku zaujme dlouhý předek následovaný ladnými křivkami boků se zvýšeními zadními blatníky a výrazný prolis nad podběhy kol.

Nejslabší verze Challengeru byly poháněny řadovými šestiválci Slant Six (Chrysler G) o objemu 3,2 a 3,7 litru s maximálním výkonem až 145 koní. Zajímavějšími motorizacemi byly vidlicové osmiválce, které začínaly u zdvihového objemu 5,2 litru a pokračovaly s objemy zvyšujícími se až k 7,2 litru. Do vozů s výbavou R/T byly montovány motory V8 Magnum (6,3 litru/335 koní a 7,2 litru/375 koní), 440 CID (7,2 litru/390 koní) a legendární sedmilitrový HEMI s brutální silou 425 koňských sil. Challenger T/A (Trans Am) byl nabízen pouze v roce 1970 s motorem 340 Six Pack, jehož maximální výkon dosahoval 290 koní. Jednalo se o cestovní verzi homologovaného závodního vozu pro závodní sérii Trans Am. Točivý moment Challengeru byl přenášen na zadní kola přes třístupňovou nebo čtyřstupňovou manuální převodovku nebo automatickou převodovku Chrysler TorqueFlite.

Veřejnost nový Dodge přijala dobře, v prvním roce výroby bylo prodáno necelých 77 000 kusů. Pro modelový rok 1971 provedli designéři několik stylistických změn v podobě upravené masky chladiče a rozdělení zadních svítilen na dvě části. U modelu R/T se objevily efektní větrací otvory před zadními koly. Nabídka motorů byla zredukována novými přísnými emisními standardy EPA, u některých došlo k mírnému snížení výkonu. Hemisférický motor 426 si udržel svůj maximální výkon 425 koní. Poctou pro Dodge Challenger byla role zaváděcího vozu závodu Indianapolis 500.

Modelový rok 1972 ovlivnil nový způsob měření výkonu a točivého momentu dle normy SAE. Příchod nové normy měl za následek snížení těchto hodnot o 20-30%. V katalogu si zákazníci mohli vybrat pouze ze tří motorů: šestiválec Slant Six o výkonu 110 koní a dva vidlicové osmiválce s výkony 150 a 240 koní. Všechny motory byly upraveny pro spalování bezolovnatého benzínu. Z nabídky zmizel kabriolet, o který byl stále menší zájem, a byl nahrazen kupé se střešním oknem. Novinkou byla oválná mřížka chladiče a nahrazení varianty R/T modelem Rallye.

Rok 1973 přinesl platnost povinného používání „pětimílových“ nárazníků, které byly jedinou vzhledovou změnou oproti minulému modelovému roku. Design původních nárazníků doplnily velké ošklivé gumové dorazy. Z nabídky zmizel poslední šestiválec.

Následující rok byl posledním modelovým rokem první generace Challengeru. Zvýšená pozornost byla věnována bezpečnosti posádky, nové bezpečnostní pásy zabraňovaly spuštění motoru bez připoutání posádky. Standardní motor V8 s objemem 5,2 litru byl doplněn druhým motorem o objemu 5,9 litru s maximálním výkonem 245 koňských sil. Výroba Challengerů byla v Hamtrancku (Michigan) a Los Angeles ukončena v dubnu 1974.

Dodge Challenger první generace je dnes velmi vyhledávaným vozem mezi sběrateli amerických sporťáků. Vůz je ale oblíbený i mezi filmaři, přičemž nesmíme zapomenout na legendární Vanishing Point s bílým kouskem, jehož kopie patří mezi ty nejdražší. Čím je Challenger silnější a bělejší, tím je dražší. Celkem bylo vyrobeno přes 180 tisíc Challengerů. Zároveň je vhodným příkladem auta, u něhož je krásně vidět, jak zvyšující se emisní limity pomalu zatloukají další a další hřebíčky do jeho rakve.