Ettore Bugatti v roce 1913 usilovně pracoval na novém osmiválcovém motoru, ale začátek první světové války v roce 1914 znemožnil další vývoj. Bugatti muselo odložit plány na neurčito a až do začátku 20. let prodávalo stávající modely se čtyřválcovými motory. Vývoj motoru byl obnovený krátce po skončení války a na autosalonech ve Francii a Anglii byl představený třílitrový řadový osmiválec, který ovšem nikdy neopustil fázi prototypu. Změny pravidel závodů Grand Prix pro sezónu 1922 si vyžádaly omezení zdvihových objemů na maximální 2 litry.

Nepotřebný třílitrový motor se stal předlohou při vývoji dvoulitrového osmiválce, který splňoval nové předpisy. Řadový osmiválec Type 29 byl sestaven ze dvou čtyřválcových bloků a měl tři ventily na válec (dva sací a jeden výfukový). Rozvodový mechanismus OHC se skládal z hlavy válců se svisle namontovanými ventily a jednoho vačkového hřídele. Původní třílitrový motor využíval devět ložisek na podporu klikového hřídele, ale nový dvoulitr měl jen tři, což bylo slabé místo konstrukce, zejména při závodech. V závislosti na naladění motor produkoval nejvyšší výkon mezi 75 a 100 koňmi.

Ettore Bugatti původně zamýšlel namontovat nový motor do již existujícího podvozku pro čtyřválcové modely. Ten se ovšem ukázal jako nevhodný, protože nebyl dostatečně pevný na to, aby unesl vyšší hmotnost osmiválce. Východiskem se stal nový zesílený podvozek Type 29 s tuhými nápravami na obou koncích. Neobvyklým řešením bylo použití předních hydraulických brzd, se kterými úspěšně závodil konkurenční Duesenberg. Ettore Bugatti nechtěl použít brzdy Lockheed z Duesenbergu a rozhodl se pro vývoj vlastního sytému, ale kvůli některým nepříjemným nedostatkům je v roce 1925 nahradil běžnými bubnovými brzdami s ovládání lanovodem.

Na začátku sezóny 1922 bylo připraveno několik prvních podvozků, známých jako Bugatti Type 29. Do Francouzské Grand Prix ve Štrasburku byl přihlášen tým čtyř vozů, které si díky nové aerodynamické karoserii získaly přezdívku „Le Cigar“. Byl to úspěšný debut. Závod dokončily tři vozy, které skončily na druhém, třetím a čtvrtém místě za vítězným Fiatem. Bugatti Type 29 se tehdy rovněž zapsalo do historie jako první závodní vůz s řadovým osmiválcem.

V roce 1923 se pět Bugatti Type 29 zúčastnilo amerického vytrvalostního závodu Indy 500. Všechny byly vybaveny radikálně zjednodušenou jednosedadlovou karoserií, známou jako Bugatti Type 32 „Tank“, která byla navržena pro Francouzskou Grand Prix roku 1923, ale nedokázaly se umístit na lepším než 3. místě. Ettore Bugatti pochopil, že největším problémem dvoulitrového osmiválce je slabé uložení klikového hřídele a vyvinul evoluci motoru s pěti ložisky pro Bugatti Type 35.

Poté, co byla dokončena první série závodních automobilů, bylo zaměření vývoje soustředěno na silniční model Bugatti Type 30. To bylo prakticky totožné se závodními vozy, ale bylo vybaveno mírně delším rozvorem. I když Bugatti Type 29 nebylo úspěšné v závodech Grand Prix, koupě silniční verze závodního vozu byla pro zákazníky rozhodně přitažlivá.

Sériová výroba Bugatti Type 30 odstartovala v roce 1923 a v prvním roce bylo vyrobeno zhruba 140 exemplářů. Výroba silničního Bugatti Type 30 probíhala do roku 1926 a celkem vzniklo přibližně 600 kusů. Vozy byly vybavovány různými dvousedadlovými nebo čtyřsedadlovými karoseriemi na přání zákazníků, které vyráběly různé karosárny. V současnosti je Bugattiho první vůz s řadovým osmiválcem málo známý, ale byl hospodářským úspěchem a pomohl při vývoji legendárního Bugatti Type 35.