Psal se podzim roku 1968, když se na autosalonu v Turíně představil prototyp Bizzarrini Manta, který byl výsledkem spolupráce dvou důležitých mužů italského automobilového průmyslu v opačných fázích jejich kariéry. Návrhář Giorgietto Giugiaro právě založil vlastní společnost Italdesign, pro kterou byla Manta prvním výtvorem. Naproti tomu bylo Bizzarrini P538, na jehož podvozku byl prototyp postaven, posledním vozem Giotta Bizzarriniho jako nezávislého konstruktéra a výrobce vozů.

Po úspěšných projektech ve Fiatu, Bertone a Ghii se stále velmi mladý Giugiaro v roce 1967 rozhodl otevřít vlastní designové studio. Díky slávě svých předchozích návrhů měl jen málo problémů s financováním. Jediné, co potřeboval, byl velkolepý projekt, který měl zajistit, že založení jeho nové společnosti nezůstane bez povšimnutí. V dílnách upadající továrny Bizzarrini našel vhodný základ pro nový prototyp. Bylo jím stranou odložené Bizzarrini P538 s motorem uprostřed, které dříve závodilo v Le Mans.

Bizzarrini P538 bylo navrženo koncem roku 1965 a bylo prvním vlastním autem Giotta Bizzarriniho. První dva exempláře vyrobené pro amerického zákazníka byly vybavené dvanáctiválcem Lamborghini, jež Bizzarrini navrhl. Třetí podvozek byl určený pro závodění a byl poháněný small-blockem Chevrolet V8, který se nacházel i v dalších automobilech značky. Po malém počtu testovacích kilometrů se vůz zúčastnil závodu 24 hodin Le Mans 1966, z něhož musel odstoupit kvůli technickým problémům. V říjnu 1966 se znovu zúčastnil automobilových závodů, ale krátce poté byl definitivně odložen.

Giugiaro využil nejmodernější podvozek značky, ale opustil tradiční „tříkomorový“ design, který měl snadno rozpoznatelnou příď, kabinu a záď. Profil Manty sestával z jediné linky táhnoucí se od špičky nosu až k useknutému zadku. Čistý podélný tvar byl umožněný koncepcí s motorem uloženým uprostřed. Klíčové bylo čelní sklo, které mělo sklon pouhých patnáct stupňů. Sklo bylo použito i na zádi kokpitu, kde zakrývalo motor a napomáhalo výhledu z interiéru.

Interiér se také rozešel s konvencemi, protože řidič seděl na prostředním ze tří sedadel. Totožné řešení využívalo i dřívější Ferrari 365 P Speciale. Nastupování řidiče bylo usnadněno namontováním malé páky převodovky. Sklopný volant byl přimontovaný k dlouhému sloupku řízení, který vyčníval z hluboké palubní desky. V luxusním koženém interiéru to byl malý odkaz na závodní původ vozu.

Manta byla dokončena v jedovatě zelené barvě s červeně zvýrazněnými výdechy horkého vzduchu na zádi, které připomínaly žábry manty obrovské, po níž byl prototyp pojmenován. Na turínském autosalonu se jednalo o jednu z absolutních hvězd výstavy. První vůz navržený studiem Italdesign si získal uznání ve světových médiích. Později byl vůz přelakovaný do červené barvy s kontrastními bílými a modrými závodními pruhy a následně byl vystavený na Tokyo Racing Car Show a Los Angeles Auto Expo.

Během návratu z Los Angeles do Itálie se vůz ztratil a znovu se objevil až v roce 1978 nebo 1979, když se stal součástí nabídky celní aukce v přístavu v italském Janově. Novým majitelem se stal italský nadšenec, který nechal Mantu zrenovovat společností Carrozzeria SD, jíž vlastnil bývalý Bizzarriniho mistr Salvatore Diomante, do stříbrné barvy. O několik let později byl jedinečný prototyp prodán švédskému sběrateli, který jej ukázal na různých akcích včetně oslav dvacátého a třicátého výročí od založení Italdesign.

V roce 2005 se Bizzarrini Manta stalo majetkem nadšence z Texasu. Současný majitel nechal Mantu zrenovovat do původní podoby, s níž získala několik prestižních cen na výstavách Pebble Beach Concours d’Elegance, Concorso d’Eleganza Villa d’Este a byla k vidění při oslavách 40. výročí Italdesign na autosalonu v Ženevě.