Můžeme považovat nárůst elektroniky v autech za zlo, nebo ne? Velmi často nad tím přemýšlím, když usedám za volant některé z nových testovaček. Pokaždé je kolem mě spousta různých tlačítek, za nimiž se skrývají známé a mnohdy i zbytečné funkce, které mě nutí vzpomenout na jednoduchost aut vyráběných před deseti a více lety.

Když opomenu mnoho funkcí výbavy, zajímají mě hlavně bezpečnostní pomocníci či elektronika, díky níž lze auto udělat ještě rychlejším. Znám velké množství automobilových nadšenců, kteří jsou schopní okamžitě zavrhnout nové auto, aniž by se jím skutečně svezli, kvůli jeho množství elektronických prvků. Jenže já stále nevím, zda je to špatně.

Jednoduché usednutí za volant, zařazení rychlosti a rozjetí se s autem, jenž je po celou dobu stejné, dnes prostě neexistuje. Mým oblíbeným příkladem jsou auta, která z továrny dorazí v průměrné podobě, ale díky záplavě řídicích jednotek z nich lze udělat auta úplně jiná. Taková auta, jako například současná Octavia RS, nabízí několik nastavení hlavních komponent, k nimž se řadí motor, podvozek, řízení a další. Tím lze auto velmi snadno přizpůsobit požadavkům řidiče.

Možnosti, které se mi opravdu hodně líbí. Nevýrazné přeposilované řízení Kodiaqu se mi začalo zamlouvat ve chvíli, kdy jsem jej nastavil do tužšího sportovního režimu. Mohli jste tohle udělat ve starých autech, aniž byste je museli mechanicky upravovat? Odpověď zní: ne.

Jenže jsou tady i nastavitelné prvky, jenž mi spíše vadí, než aby mi usnadňovaly život. Adaptivní světlomety Mazdy 6 se nechají oslnit reflexní nálepkou na zadní straně dopravní značky a dešťový senzor stírá až ve chvíli, kdy nevidí on. Že přes drobné kapičky mrholení nevidím já, to jej nezajímá. Řešení? Obojí vypnout.

Hlavní cenu za nejotravnější bezpečnostní asistent ale vyhrává automatické nouzové brzdění. To na základě radaru sleduje auta před vámi, a když si řídicí jednotka usmyslí, že jste lama a na zastavení nemáte, ač je vpředu stále dost místa, rozhodne se brzdit za vás. To mnohdy vede ke skutečnosti, že jste okolím považováni za idiota, který bezdůvodně prudce brzdí. Při posledním takovém zastavení v Civicu Type-R nás však s kolegou Dominikem napadlo, proč sportovní auta nenabízejí opačnou funkci.

Zmíněný Type-R má totiž takové jízdní vlastnosti, na jejichž opravdový limit dosáhne jen málo z nás. Přilnavost a možné rychlosti průjezdů zatáček jsou až neuvěřitelné. Proč tedy auta nepracují se svými radary a neudělají svého řidiče naopak rychlejším? Jak by to fungovalo?

Elektronicky ovládané škrticí klapky umožňují adaptivnímu tempomatu samovolně přidávat a ubírat tah motoru, což by se dalo velmi snadno využít i v námi vymyšleném případě. Auto by na základě údajů z GPS, radarů, kamer a jízdní stabilizace vyhodnotilo, že jste moc pomalí a přitom by vědělo, že má na víc.

Zkrátka by samovolně přidávalo plyn a na řidiči by v takovém případě bylo jen točit volantem, čemuž by v rámci bezpečnosti napomáhala kontrola stability spolu s elektrickým posilovačem. Aby byla absurdita dotažena do konce, palubní displej či head-up displej by v tu chvíli ukazoval varovnou hlášku o funkci systému v podobě „Jedeš močku!“

Jenže když nad tím s odstupem několika dnů tak přemýšlím, celá tahle myšlenka je natolik stupidní, že jsme tímhle blogem vlastně všichni ztráceli čas.