Nedávno jsme si na konceptu T6 Roadster ukázali, že Volvo dříve nebylo tak úzce zaměřené na bezpečnost a ekologii a že mělo odvahu dělat neotřelé koncepty. Dnes se podíváme další takový, a tím je koncept Volvo Tundra z roku 1979.

Většinou si Bertoneho spojujeme s vozy italské výroby, ale jak sami máme zkušenosti se Škodou Favorit, Bertone se neštítil pracovat i pro méně obvyklé automobilky. Na konci sedmdesátých let pracoval pro Volvo, když navrhoval vlajkovou loď s označením 262C. Volvu se spolupráce líbila, a tak totéž studio oslovila, aby pro Volvo navrhla koncept, kterým by zaujala široké publikum. Podle reakcí a dalších okolností mělo být později rozhodnuto, zda se auto dostane do sériové výroby.

Roku 1979 se tedy objevil koncept Volvo Tundra. Auto bylo postavené na základech malého kupé značeného 343, ale bylo o něco kratší a nižší. Jak popsal Marcello Gandini, tehdy ředitel studia Bertone, Volvo se rozhodlo přerušit designové vazby na ostatní modely a zůstalo tak zachováno jen několik typických prvků Volvo. Tundra byla krabicoidního zjevení, ale přesto se snažila o co nejmenší aerodynamický odpor. Ke slovu přišly vyklápěcí světlomety a zajímavě působila také charakteristická mřížka chladiče neobvykle posunutá ke straně.

Převislá střecha měla jen tenké a černé nebo za sklem schované sloupky, aby vytvářela dojem, že pluje nad vozem. Zadní světla byla jakoby propojena v jeden celek a víko kufru vytvořeno pouze sklem. Se stejným talentem, s jakým Švédi skládají všechen nábytek do jedné tenké krabice, dokázali konstruktéři vecpat rezervní kolo do motorového prostoru.

V interiéru zavládla jednoduchost, které dominovala digitální přístrojovka, jenž svou šířkou připomíná poslední generaci Mercedesu třídy S. Přesto se ve Volvu snažili udržet rozvody elektroniky co nejjednodušší. Nejsme odborníci na elektroniku Volva, ale zřejmě tento přístup automobilka praktikovala i mimo koncept Tundra. Ne nadarmo jsme mezi autaři o švédské diskotéce nikdy neslyšeli, na rozdíl od francouzské nebo italské.

Tundra byla poháněna čtyřválcem o objemu 1,4 litru půjčeného od Renaultu. Výkon pouhých 69 koní a 108 Nm byl přenášen na zadní kola pomocí čtyřstupňového manuálu. Díky pokročilé aerodynamice však Tundra dosahovala rychlosti až 160 km/h. Jak bylo v těchto dobách častým zvykem, koncept byl plně funkční.

Tisk i veřejnost přijala Tundru velmi dobře, ale ukázalo se, že je na poměry Volva příliš progresivní. Vedení automobilky se zaleklo a místo vývoje sériové verze rozhodlo o několika konzervativních faceliftech řady 300 v průběhu osmdesátých let.

Designové inovace, které Tundra přinesla však nebyly spláchnuty do záchoda. Koncept se zalíbil Citroënu, který Marcella Gandiniho, ředitele studia Bertone, požádal, aby některé designové prvky a nápady přenesl do Citroënu BX. Volvo z toho asi radost nemělo, ale nakonec se tak stalo. BX bylo představeno v Paříži roku 1982 a byl znatelně Tundrou inspirován, alespoň co se přední části týče.