Dominantní kombinace vidlicového osmiválce Cosworth DFV a převodovky Hewland v sedmdesátých letech ovládla šampionát Formule 1. V letech 1969 a 1973 byl každý závod šampionátu vyhraný za použití motoru DFV a týmy s ním dosáhly celkových 155 vítězství. Mistrovsky navržené hnací ústrojí změnilo vývoj závodních monopostů a donutilo konstruktéry, aby upoutali pozornost na vývoj pokročilejších podvozků a aerodynamiky. Jen tak mohli získat výhodu nad konkurencí.

Během několika let vzniklo mnoho nových řešení, z nichž většina se později ukázala úspěšnými. Jedním z nejvíce nezvyklých pokusů byl monopost Tyrrell P34, který se oficiálně představil světu 22. září 1975. Neobvyklý Tyrrell navržený Derekem Gardnerem byl prvním vozem Formule 1 se šesti koly, čtyřmi vpředu a dvěma vzadu.

Na počátku zvláštní myšlenky stálo několik důvodů, proč Gardner věřil, že čtyři kola vpředu budou lepší než dvě. Hlavním problémem konvenčního uspořádání bylo, že nezakrytá otáčející se kola vytvářejí vztlak. Nepříznivá aerodynamika byla redukována velkými křídly, která přitlačují monoposty k asfaltu, ale zvyšují odpor vzduchu.

Trendem bylo používat menší přední kola, s nimiž mohly být použity i menší spoilery. Nevýhodou malých kol se však stala menší plocha tvořící kontakt pneumatik s tratí. Použitím čtyř velmi malých kol se Gardnerovi podařilo eliminovat problémy s aerodynamikou, aniž by to mělo nepříznivý dopad na přilnavost monopostu. Když se Ken Tyrrell poprvé dozvěděl o kuriózní myšlence, byl zmatený, ale Gardnerovi důvěřoval a schválil vývoj šestikolového závodního vozu.

Prvním krokem bylo přesvědčit Goodyear, aby na míru vyrobil pneumatiky pro malá desetipalcová kola. Jednání bylo úspěšné a Gardner se mohl pustit do vývoje v naprostém utajení. Přední část měla hřebenovou převodku řízení, která ovládala všechna čtyři kola vybavená malými kotoučovými brzdami. Revoluční řešení bylo přimontováno k rámu již existujícího Tyrrellu 007. Po dokončení bylo nové auto odhaleno zmatenému publiku v hotelu Hilton u londýnského letiště Heathrow. Tvůrci experimentálního stoje si nebyli jistí jeho životností a pojmenovali ho P34 (pořadovým číslem projektu).

Zkonstruování vozu se ukázalo být snadným obdobím vývoje, protože testování ukázalo velké problémy. Většina z nich se týkala předních pneumatik. Jedním z problémů bylo jejich rychlé opotřebení, protože se musely otáčet mnohem rychleji než konvenční větší přední pneumatiky. Problematické bylo také rozptýlení tepla z malých brzd. Oba jezdci se začali přizpůsobovat novému vozu, ale hlavně Patrick Depailler rychle začal oceňovat kvality Tyrrellu P34. Gardner vyrobil malá okénka v přední části kokpitu, aby jezdci mohli lépe sledovat opotřebení pneumatik. Přestože nebyly vyřešeny všechny chyby, Ken Tyrrell povolil stavbu dalších P34, aby s nimi Depailler a Jody Scheckter mohli závodit v sezóně 1976.

Zpoždění výroby znamenalo, že Tyrrell P34 nebyl připravený až do čtvrtého závodu sezóny ve Španělsku. První hotový kus byl svěřen Depaillerovi, který ohromil diváky zajetím třetího nejrychlejšího času v kvalifikaci. Scheckter ve starém Tyrrellu 007 nemohl být lepší než čtrnáctý. Šestikolový monopost si v závodě vedl dobře až do chvíle, kdy havaroval kvůli přehřátým brzdám.

Jody Scheckter obdržel svůj Tyrrell P34 před pátým závodem v Belgii, v němž se umístil na slibném čtvrtém místě. Rychlý postup se ukázal později ve Švédsku, kde šestikolové Tyrrelly ovládly závod a skončily na prvním a druhém místě. Ačkoliv jezdci Tyrrellu v sezóně 1976 nezískali další vítězství, na konci šampionátu se umístili na třetí a čtvrté pozici. Stáj Tyrrell se umístila třetí v pořadí.

Po pozoruhodně úspěšné první sezóně byly modernizované Tyrrelly P34B připraveny bojovat v šampionátu v roce 1977. Během zimy Gardner vylepšil aerodynamiku ve větrném tunelu a přesunul chladiče oleje více dopředu. Jody Scheckter si na vůz nezvykl a odešel do týmu Wolf. Jeho náhradníkem byl Švéd Ronnie Peterson. Tyrrell přitahoval pozornost sponzorů a po obdržení peněz od First National Bank došlo ke změně zbarvení vozů.

Optimistický začátek sezóny rychle vyprchal, protože oba jezdci nedokázali udržet krok s konkurencí. Problémy byly následkem toho, že Goodyear odmítl dále vyvíjet přední pneumatiky. Goodyear dodával pneumatiky všem týmům a pochopitelně se zaměřil na vývoj konvenčních předních a zadních pneumatik.

Přestože Gardner udělal několik změn, byly zbytečné, takže opustil Tyrrell ještě před koncem sezóny. Na jeho pozici byl najat Maurice Philippe, který se zpočátku snažil spojit podvozek Tyrrell s turbomotory Renault V6, ale brzy si dal za úkol navrhnout zbrusu nový Tyrrell pro rok 1978. Nebylo překvapením, že Tyrrell 008 měl opět čtyři kola a pomohl týmu opět vítězit.

March a Williams testovaly monoposty se čtyřmi zadními koly, ale šestikolové vozy byly zakázány dříve, než stihly závodit. Scheckterovo vítězství ve Švédsku navždy zůstalo jediným vítězstvím pro šestikolový vůz ve Formuli 1 a Tyrrell P34 byl krátce i nejrychlejším monopostem F1 na světě.