Dnes vychází stovky a tisíce knih věnovaných automobilovým značkám. Zdaleka ne všechny, ale dokážou čtenáře připoutat vyprávěním o historii do křesla, protože jaksi jen brouzdají po povrchu . Není to případ téhle knihy a jejích autorů. Cílem Ivana Margoliuse nebylo nějaké vyumělkované zpopularizování československé značky ve světě. Naopak se tu šlo při autorské i editorské práci až na hranu toho, co je v životopisu osobních vozů Tatra možné.

Samozřejmě, že jde o technickou literaturu, ale o to více oceňuji, že knížka poskytuje neuvěřitelně čtivě psaný vhled do designového přemýšlení Hanse Ledwinky, hlavního konstruktéra československé automobilky založené v roce 1850. Tatra vyrobila svůj první vůz v roce 1897. Kamiony vyrábí dodnes, na osobní auta bohužel jen vzpomínáme. Nutno ale podotknout, že minimálně my v redakci Temple of Speed vzpomínáme s nezměrnou láskou.

Henry Ford? Dobrá. Ale my jsme měli Hanse Ledwinku. Právě on byl bezpochyby důležitým článkem v řadě technicky geniálních inovátorů počátků moderního automobilismu. Od kyvadlových polonáprav, vzduchem chlazeného motoru umístěného vzadu přes podvozek s páteřovým rámem až po sériovou výrobu aerodynamických karoserií s převratně nízkým koeficientem odporu vzduchu. V tomto všem byl Ledwinka zkrátka bůh.

Nejcennějším modelem Tatry je dnes samozřejmě vesmírné vozidlo T77, které se začalo vyrábět v roce 1934 a promiňte mi, ale já si zkrátka vůbec nedokážu představit, jakým sci-fi přízrakem musel tento automobil být, když jej poprvé viděli korzovat po Praze první poloviny třicátých let. Chcete jí dnes? Připravte si klidně i několik desítek milionů korun.

Pozdější Tatru T87 samozřejmě celosvětově proslavila dvojice Zikmund a Hanzelka, což je zcela pochopitelné. Při svých dobrodružných cestách po celkem 72 zemích světa ujeli přes neskutečných 127 tisíc km. Ještě předtím si ale T87 oblíbilo nacistické Německo, kde byla pro své plynulé jízdní schopnosti ve vysokých rychlostech brána jako dokonalý stroj pro extrémně svižné dálniční přesuny. Pro Tatru šlo ve spojení s německou armádou bohužel o existenčně nevyhnutelnou záležitost.

No.. a říká se, že důstojníci německé armády řídili T87 opravdu nadšeně. Náckové v ní prostě jezdili hrot a kudlu. Jinak si nedovedu představit, proč by velení Wehrmachtu nakonec zakázalo její užívání kvůli řadě dopravních incidentů. Komunistické odsouzení Hanse Ledwinky po válce za kolaboraci? Podle mne zkrátka naprosto směšný a ostudný verdikt, který mu vzal drahocenných šest let života.

Nyní ale ještě na chvíli zpět ke knize. Ta obsahuje mimojiné předmluvu Ledwinkova syna Ericha (sám byl automobilovým konstruktérem u Tatry a společnosti Steyr-Daimler-Puch v letech 1930–75) a také senzační „bonusy“ v podobě otištění mnoha originálních dobových brožur.

Oba autoři jsou architekti a jejich společný zájem o inovativní design automobilů vyústil v tuto fascinující studii.

Vzhledem k tomu, že tohle byla TA KNIHA, která jako první na světě odvyprávěla v devadesátých letech anglicky hovořící společnosti tatrovácký příběh (třeba Jay Leno by dle svých vlastních slov pravděpodobně o existenci Tatry nic nevěděl, natož aby sám vlastnil nádhernou T87), je podle mého názoru trochu politováníhodné, že Argo neutratilo více prostředků při zpracování formy pro tak vzácný obsah, který zde bezesporu máme. Úroveň grafické i redaktorské práce je velmi dobrá a vše je přehledné. Papír je také kvalitní. Ale věc, kterou mohlo Argo udělat lépe, jsou desky. Tím mám na mysli, že tahle kniha by si bývala zasloužila minimálně plátěnou vazbu a klidně i přebal.

Druhou nedávno vydanou knihu Ivana Margoliuse totiž přineslo nakladatelství CPress a ta je v tomto ohledu o úroveň výše. Jde o monografii Jan Kaplický: Pro budoucnost a pro krásu a určitě vám ji mohu s klidem doporučit. Věděli jste třeba, že Jan Kaplický chtěl a plánoval do kanceláří svého architektonického studia Future Systems umístit Tatraplán a uvnitř vozu hovořit o projektech s klienty?

Na konec bych rád vyjádřil vděk i za to, čeho se nám zde dostalo od Arga a doufejme, že někde v budoucnu si prolistujeme i další krásné knihy architekta Ivana Margoliuse. Jeho život je s osobními vozy Tatra spjat od dětství. On sám je hrdým majitelem Tatraplánu. I když s ohledem na rodinnou historii poznamenanou zavražděním otce komunistickým režimem určitě ne vždy jsou jeho vzpomínky šťastné, ale to už je zase jiný příběh.