Legendární závodníci jsou většinou zapamatováni podle jejich nejlepších závodů: Nuvolari v roce 1935 zesměšnil Třetí říši na Nürburgringu, Moss ovládl Monaco v roce 1960, Villeneuve exceloval na okruhu Dijon roku 1979 a Senna se v roce 1993 nenechal zastrašit deštěm na Donningtonu. Mnoho z těchto výkonů je však zastíněno neuvěřitelnou jízdou Juana Manuela Fangia při Grand Prix Nürburgringu 1957. Jeho vozem v tomto závodě bylo Maserati 250F, které je považováno za nejlepší závodní vůz velkých cen všech dob.

Maserati 250F bylo navrženo podle pravidel pro sezónu 1954, kdy závodní vozy musely splňovat zdvihový objem do 2,5 litru, a následovalo tvary závoďáků Maserati pro Formuli 2 z let 1952 a 1953. Jednoduchý trubkový rám nesl podvozek, hliníkové panely karoserie a motor. Přední zavěšení tvořila nezávislá rovnoběžná náprava a v zadní části byla použita náprava typu DeDion, která byla oblíbená u monopostů Mercedes-Benz ve třicátých letech. Nabízela totiž podobnou tuhost jako pevná náprava, ale razantně snížila neodpruženou hmotnost, čímž přispívala k ovladatelnosti a rychlosti vozu. Konstrukce podvozku však nebyla nejdůležitější prioritou inženýrů v padesátých letech, protože se zacílili na návrh pořádného motoru.

Od dvacátých let minulého století se návrhy motorů zaměřily výhradně na přeplňování a vrchol vývoje se dostavil a v roce 1951 s monopostem F1 Alfa Romeo 159, jehož 1,5 litrový motor dosahoval výkonu 260 koní na jeden litr objemu. Náklady na vývoj a údržbu takto silných motorů ale vyřadily mnoho týmů ze šampionátu. Kvůli vysokým provozním nákladům a nedostatku závodníků se mistrovství Formule 1 v letech 1952 a 1953 odehrávalo podle pravidel nižší třídy F2, jejíž vozy poháněly atmosférické dvoulitry. Předpisy nižší kategorie byly použity jako základ nových pravidel pro vývoj motorů pro F1, čímž se nepřeplňované motory vrátily do královské disciplíny motorsportu po dlouhých třech desetiletích. V roce 1956 bylo vyzkoušeno i vstřikování paliva, ale i přesto dala většina týmů přednost jednoduchým karburátorům.

Návrh šestiválcového motoru Maserati 250F následoval řadu motorů A6 Formula 2. Konstruktéři zvětšili vrtání a zdvih válců, ale s ohledem na snížení rychlosti pístů se vrtání zvýšilo mírněji než zdvih. Vývojové práce ukázaly, že pro dosažení vysokého výkonu atmosférického motoru je nezbytné zajistit, aby motor správně dýchal. Trojice tříkomorových karburátorů Weber byla vybavena malými sacími trumpetami a výkon motoru ovlivnilo i použití zapalování se dvěma svíčkami na válec. Začátkem roku 1954 motor dosahoval 240 koní, ale postupnými vylepšeními dosáhl až 270 koní pro sezónu 1957.

Maserati 250F bylo rozeným vítězem, což ukázalo už v prvních dvou závodech. Oba závody vyhrál Juan Manuel Fangio, nicméně před třetím závodem sezóny opustil Maserati, aby soutěžil v nově vzniklém týmu Mercedes-Benz. Náhle nebyl typ 250F schopen konkurovat výkonu mercedesů a jejich řidičům. Juan Manuel Fangio a Stirling Moss ovládli sezóny 1954 a 1955, přičemž se oba roky z titulu mistra světa radoval Fangio. Po odchodu od Mercedesu-Benz se Fangio přesunul do Ferrari, kde v roce 1956 získal třetí titul v řadě s vozem Lancia/Ferrari D50. Ačkoliv Maserati 250F v těchto letech výrazně neexcelovalo, stalo se oblíbeným autem závodníků a na startovním roštu se vyskytovalo v hojném počtu.

Jak již bylo zmíněno, Maserati 250F se dočkalo vylepšení pro sezónu 1957. Kromě modifikací motoru byl také razantně upraven podvozek za pomoci silnějších a zároveň lehčích trubek, které zvyšovaly tuhost a snižovaly celkovou hmotnost. Nové stroje pojmenované T2 či Lightweight byly připraveny ukázat, že nepatří do starého železa. Nespokojenost Fangia ve Ferrari jej přivedla zpět do Maserati, kde na něj čekalo kompletně upravené 250F. Netrvalo dlouho, aby ukázal skutečné umění přepracovaného monopostu a se čtyřmi vítězstvími v sezóně získal pátý titul mistra světa.

Juan Manuel Fangio předvedl svou nejpozoruhodnější jízdu při vítězství ve velké ceně Nürburgringu. V polovině závodu byl Fangio přibližně minutu za dvojicí vedoucích Ferrari, když následně oslnil diváky dechberoucím výkonem. Kolo za kolem zajížděl rekordní čas (během 22 kol závodu stanovil nový rekord hned desetkrát), přičemž stáhl obrovský náskok konkurentů. Během zbývajících dvou kol zvládl předjet obě Ferrari a jeho průjezd cílem na prvním místě udělal opravdovou legendu motorsportu nejen z něj, ale i ze závodního Maserati 250F, s nímž bude Fangio navždy spojen.