Isuzu D-Max Double Cab: Dokáže pracovní pickup driftovat?

Isuzu se nesnaží zaujmout Evropany nepřebernou modelovou řadou. Vsází na jednoduchou nabídku – jeden model a jeden motor. Stojí to za to?

Isuzu je nejstarší japonská automobilka, ale i přesto je v našich končinách jednou z těch nejméně známých. V Japonsku se však jedná o velkou společnost, která ročně vyrobí přes dvanáct milionů motorů. Ačkoliv podíly této značky vlastní například Toyota nebo Mitsubishi, většinu technologií si ale Isuzu vyvíjí samo. Vyrábí převážně nákladní vozidla, užitková auta a autobusy, ale světu dalo i několik osobních vozů. Ve většině světa dnes nabízí jediný model – pickup D-Max. Zajímalo nás, jaké může být jediné Isuzu, které si můžete koupit v Evropě, takže jsme se rozhodli jej vyzkoušet.

Pickupy mají snad odjakživa mnoho společného – žebřinový rám jako základ, primárně pohon zadních kol a vzadu tuhou nápravu s listovými pery. D-Max jako takový ale má nový motor se dvěma turbodmychadly a v naší výbavě vypadá jako auto, které už nechce být jen pracant, ale také držet krok s urbanizací pickupů. Daří se mu to?

Přes 5,3 metru dlouhý a černý náklaďáček budí docela respekt. V našem případě uspokojí i milovníky chromu, ale ne že bych mezi ně spadal. Jsou tu také pevné nášlapy pod dveřmi, líbivé osmnáctky s šesti šrouby a znaky nejvyšší výbavy LS. Tato specifikace trochu rozbíjí asijský vzhled, který mi obecně nevadí. Neznalí si ho občas mohou splést i s americkými pickupy. Z katalogu příslušenství přistál na korbu hliníkový kryt s ližinami a právě doplňky jsou něco, co ho od ostatních docela odlišuje, ale o tom později.

S probuzením motoru se ozve klasický turbodiesel. Je to 1,9 litrový čtyřválec se vstřikováním Common-Rail, který ale zní jako kontroverzně legendární koncernový „Pumpe-Düse“. Po zahřátí to ale už není nic hrozného a hluk je na běžné úrovni. A jak se projevují dvě turba? Čekal jsem, že díky nim bude motor táhnout celkem lineárně, ale turbodmychadla mají velkou prodlevu. Dlouho čekáte, pak na chvíli zatáhne a rychle poleví. Automatická převodovka s hydrodynamickým měničem má nově šest rychlostí, ale i přesto po každém přeřazení otáčky spadnou pod pracovní pásmo turbodmychadel, takže se opět dostaví čekání. První dojem mi říkal, že s tímto motorem asi nemůže být zábava

Jenže v tom krátkém pásmu kdy motor táhne, to jede docela slušně. Předjíždí se s ním lépe, než třeba s některými moderními SUV. Má točivý moment 360 Nm v rozsahu od 2 000 do 2 600 ot./min. a agresivní nástup zátahu turbodmychadel. Hnací sílu navíc přenáší na zadní kola skrze diferenciál s elektronickou uzávěrkou (pohon předních kol lze připojit za jízdy do rychlosti 90 km/h). Co se tedy stane, jestliže pošetile zkusíme, jestli má název D-Max něco společného s japonskými driftingovými choutkami?

Zkusili jsme udělat donut na šotolině, ale rychle jsme toho nechali, protože se dostavila hlavně silná nedotáčivost. Jednička byla moc krátká, dvojka naopak příliš dlouhá. Pokud se ale nabrala rychlost alespoň na dvojku a trojku, tak se začaly dít věci. Diferenciál s elektronickou uzávěrkou sice funguje v terénu, ale na sportovní jízdu je nevyzpytatelný. Někdy je otevřený a někdy se prostě pod plynem z ničeho nic uzavře.

Pokud se tomu pomůže setrvačnou sílou a rázem od zátahu turbodmychadla, dostaví se rychlé a velké vybočení zádě. Při převážení dřeva v lese to příliš nevyužijete, ale vlastně je to po mé 200SX S14 první auto, se kterým jsem se svezl bokem na trojku i bez sněhu. Z kopce to jde nejlépe, jinak je záď příliš zatížená a občas se jen protočí vnitřní kolo. Za týden testování jsem projížděl pouze dvě zatáčky, kde to bylo realizovatelné. Jednalo se o mokré přehledné sjezdy z dálnice.

Není to ale žádná pohoda. Uprostřed zatáčky  z kopce dávám plný plyn na trojku a čekám, co se stane. D-Max mě najednou zahodí do driftu, že téměř autobusový volant mám v kontra o přibližně celou otáčku. Auto je ve smyku docela čitelné, pár vteřinek jej držím a dorovnání jde hladce. Potom bojuji s infarktem.

Drift však není všechno, co baví. I okresky a pohodlí mohou být zajímavé. Jak to jde D-Maxu? Řízení je překvapivě přesné a méně gumové, než jaké mají některá francouzská auta. Auto je celkově dobře vyvážené řídí se snadno. Limitujícím faktorem podle mě ale je odpružení zádě. Listová pera auto občas zahazují do všech stran a velké nerovnosti v zatáčce jsou nepřítelem. D-Max lze ale mít i se vzduchovým zadním odpružením, které by zlepšilo minimálně komfort.

Ne, že by Isuzu bylo nepohodlné, pouze některé větší nerovnosti dávají pocítit tuhou nápravu. Nikdy se ale neozvala rána do karoserie, což je ostatně přednost pickupů, protože rám je od karoserie oddělený gumovou pružinou. Toto řešení přináší i jeden vtipný problém – pokud jsou na vozovce dilatační spáry, v určité rychlosti se kabina rozkmitá, jako by kola byla hranatá.

Je tu však i pár věcí usnadňujících běžný život. Tempomat, bezklíčový přístup a startování, osm reproduktorů, pohodlné kožené sedačky, bluetooth a USB vstupy s gumovými záklopkami. I celý interiér vypadá, jakoby byl omyvatelný wapkou. Některých detailů si prostě musíte naučit vážit a jiné trochu přehlížet, to jsou ale pickupy, ne?

Když opomenu to, že neznámé věci jsou zajímavé, zůstane nám z D-Maxu průměrný pickup. Ničím neurazí, ale za srovnatelné peníze můžete dostat zřejmě celkově lepší pickupy, s lepším interiérem, většími možnostmi příplatkové výbavy a rozsáhlejší servisní sítí. Tím se dostávám k příslušenství, které je podle mě to, s čím dává D-Max smysl.

Možnosti přizpůsobení jeho nasazení jsou neomezené. Je tu verze pro lovce s přihrádkami na zbraně, pro majitele koní s nádrží na vodu, pro mnohá řemesla, nebo pro dálkové cestování a extrémní terén. Každého, kdo má rád Lego a konfigurování aut, musí katalog příslušenství doslova vyčerpat. Protože Isuzu přímo spolupracuje s firmami, které dělají přestavby a doplňky, je možné požádat o vše myslitelné a možná i nemyslitelné.

Až tedy příště potkám Isuzu, nebude to pro mě už jen neúspěšný model neznáme značky, ale auto zkušené automobilky, která si své zákazníky najde i přesto, že necílí na většinu lidí ve společnosti, respektive právě díky tomu. D-Max je ale důkazem, že vyrobit obstojné auto pro civilizovaného chlapa umí taky. Není to auto, které má nahradit auto na každý den. Ale je to pracovní auto, ke kterému nutně nepotřebujete druhé, civilnější.

Mercedes-Benz O317: Historie ikonických transportérů ve službách Porsche

Trojici transportérů Mercedes-Benz O317 zkonstruoval stuttgartský Robert Schenk na přání továrního týmu Porsche, které s nimi dělalo parádu za závodech.

Číst celé

Experimentální Mustang Wagon nezaujal Ford a zklamal svého tvůrce

Jedinečný Mustang byl dílem nezávislého designéra, který se svým nezvyklým dílem snažil zaujmout vedení samotné automobilky. Jak to dopadlo?

Číst celé

Mazda RX-7 SA/FB: S malým wankelem unikla regulacím

Světová ekonomika nepřála úspěchu wankelova motoru, ale Mazdě se podařil opak. RX-7 se prodávala velmi dobře a dokázala se vyhnout přísným japonským regulacím.

Číst celé

BMW Turbo Concept: Futurismus sedmdesátých let

Ukázka nejmodernějších bezpečnostních prvků sedmdesátých let zaujala svým sportovním tělem a předpověděla technický i legislativní vývoj.

Číst celé

Ferrari F40 Valeo s automatem. Jedinečný vůz vznikl pro šéfa Fiatu

Jediné Ferrari F40 s automatickou převodovkou Valeo vzniklo ve spolupráci se společností Valeo pro šéfa Fiatu Gianniho Agnelliho. Stále mělo dvakrát přeplňovaný motor V8, jezdilo přes 320 km/h, ale mělo elektronicky ovládanou spojku.

Číst celé

Marussia: Sen o ruském supersportu

Exotická superauta jsou převážně italskou záležitostí. Mnoho společností po celém světě se inspiruje příběhem značek Ferrari a Lamborghini a snaží se zapsat do historie zkonstruováním obdobného vozu. Někdy se však veškeré naděje rozplynou stejnou rychlostí, jakou vnikly.

Číst celé