V době překombinovaných, složitých, přerostlých aut, kde platíte za hromady zbytečností, které nepotřebujete, se objeví auto, které stejně jako většina ostatních má motor, převodovku, volant, brzdy, rádio, světla, sedačky, kufr a další věci, na které jste u osobního auta zvyklí. Jenže u i10 je to vlastně hlavně o tom, co všechno nemá a je to dobře.

Tak především motor nemá přímé vstřikování paliva, a tudíž se obejde bez filtru pevných částic. Převodovka je klasická manuální (existuje i robotizovaný automat, ale už jen údaj zrychlení z nuly na 100 km/h, který s ním vzroste ze 14,8 o neuvěřitelné tři vteřiny na 17,8 s, dává jasně najevo, že to není rozumná volba), tempomat není adaptivní, topení a klimatizace se nenastavují na dotykovém displeji, systém start-stop deaktivujete klasickým tlačítkem u řadící páky a ne někde hluboko v menu v nastavení, parkovací brzda není elektrická, budíky jsou aspoň částečně analogové a tak dál. A, stejně jako u všech ostatních levných aut, pokud by se našlo něco k vytýkání, vesměs by se jednalo o věci související s cenou auta, začínající na 229 990 Kč.

Za tuto částku dostanete auto, které po sešlápnutí plynu začne zrychlovat hned a ne až po emisním a automatovém rozmyšlení, díky pohotovostní hmotnosti od 996 kg také ochotně mění směr a vzhledem k vnějším rozměrům (délka 3670 mm a šířka 1680 mm) je mrštné. Protože vývojáři nacpali kola hodně do rohů karoserie, rozvor je 2425 mm a auto je tak použitelné nejen mimo město, ale i na dálnici.

Samozřejmě vzhledem k výkonu tříválcového motoru, který je pouhých 67 koní, nemá i10 ambice být králem levého pruhu (a to ani s motorem 1,2 MPi s 84 koňmi), ale troufnout si s ním na dálnici můžete. Nicméně jeho pole působnosti je v a kolem města, což je i vidět na spotřebě paliva. V běžném provozu se dá s litrovou verzí jezdit bez problémů za 5 litrů, ale na dálnici číslo vyskočí na 7.

Jízdní vlastnosti jsou hravé, jisté a nezáludné a možnost pomoci si do oblouku mechanickou ruční brzdou je příjemný benefit. Brzdy můžu hodnotit jenom verzi s kotouči i vzadu (ve 2 základních výbavových stupních jsou vzadu jen bubnové) a také nemám námitek. Na příčných nerovnostech umí zadní náprava odskočit, ale opět spíš hravě, než děsivě. I běžné díry na českých silnicích dokáže podvozek odfiltrovat, a to i na „našich“ 15-ti palcových kolech. Auto celkově působí dospěleji, než by se vzhledem k jeho parametrům i ceně dalo oprávněně očekávat a nejen v souvislosti s jízdními vlastnostmi mi prohlášení automobilky, že se jedná o nejpropracovanější auto ve své třídě, nepřijde úplně přehnané.

A bezmála stejně platí tento slogan i pro design auta. Je až překvapivé, jak se daří maskovat fakt, že se jedná o auto s výše uvedenou cenovkou. Zvenku se může majitel dokonce rozmazlit příplatkovým dvojbarevným lakováním, uvnitř zase u případných spolucestujících zaboduje 3D prvky v palubní desce před spolujezdcem a ve výplních dveří. Materiály jsou celkem pochopitelně hlavně tvrdé plasty, ale jednak nejsou nepříjemné, a na rozdíl od předchozích produktů značky, skoro nesmrdí. Bohužel jen skoro, to je asi jediná výtka, kterou si i přes nízkou cenu auta dovolím, že totiž je pořád specificky cítit. Ale je to problém jen pro lidi s přecitlivělým čichem.

Naopak auto ohromí čtyřmi elektricky stahovatelnými okny, potěší zrcátky v obou slunečních clonách a vysloveně překvapí absencí jediného kousku odhaleného plechu (natož nenalakovaného vnější barvou) v interiéru. Co se týče velikosti, vepředu nemají dospělí sebemenší problém, vzadu už jen ti průměrně vzrostlí. A velikostí neohromí ani kufr, ale se svými 252 litry rozhodně ani neurazí.

„Naše“ auto bylo ve výbavové verzi Style, která cenu posune na méně příjemných 359 900 korun. Za to ale dostanete i tak luxusní prvky, jako vyhřívaný volant. Samozřejmě také vyhřívané sedačky, ale třeba i bezdrátové nabíjení telefonů, multimediální systém s osmipalcovým displejem s podporou Android Auto a Apple CarPlay, automatickou klimatizaci, výše zmíněná patnáctipalcová kola a mnoho dalšího. Infotainment je snadno pochopitelný, jak už je u Hyundai zvykem, audiosoustava hraje obstojně, obsluha telefonu přes handsfree také nezavdává důvody ke stížnostem.

Byť nejsem příznivcem přehnaně protektivních asistentů řízení, nezmínit je by znamenalo upřít nové i10 další body. Auto tak má hlídače jízdy v pruzích (s vlastním tlačítkem pro deaktivace vlevo vedle sloupku volantu), systém pro rozpoznávání dopravních značek i systém nouzového brždění před překážkou a to včetně detekce chodců.

Celkové hodnocení je veskrze pozitivní, protože obecně platí, že daleko víc při testování vnímáte nějakou otravnou chybu u auta za 2 miliony korun, než tvrdý plast na dveřích u základního modelu za 230 tisíc. A pokud je navíc auto podařené a ani těch laciných detailů nemá moc, je shrnutí o to jednodušší. A u nové i10 tomu není jinak. Pokud se Hyundai místo vymýšlení hloupých reklam o sousedovi vrhne na stavbu takto konkurenceschopných aut, možná se onen soused může začít bát doopravdy a (nejen) český zákazník z toho může jedině profitovat.

Dnes Křeslo pro hosta obsadil Jiří Kotyk. Díky!