Fiaty S.61, S.74 a S.76: 4 válce a objem až 28,3 litru

Závodění bylo před první světovou válkou opravdovou chlapskou záležitostí. Důkazem jsou tyto Fiaty s ohromnými čtyřválci.

Rané závodní vozy Fiatu měly mnoho specifických vlastností, ale rozhodně nebyly řidičsky příjemné. Italští inženýři zjistili, že nejjednodušší cesta k úspěchu je zvyšování zdvihového objemu motorů. Zatímco byly vozy stále velké a silné, postupem času se dočkaly podrobných vylepšení. Tím se ze závodních Fiatů staly nejlepší automobily závodů Grand Prix v prvních dvou desetiletích dvacátého století.

Jedním z důvodů, proč závodní auta Fiatu dané doby poháněly mohutné motory, byla absence organizovaného silničního závodění v Evropě po Grand Prix Francie 1908. To přimělo Fiat k tomu, aby obrátil svou pozornost k pokusům o dosažení rychlostních rekordů a závodům do vrchu, než se později vrátil k pokračování konstrukce vozů pro velké ceny koncem roku 1909. Prvním z takových vozů byl typ S.61, který byl vyvinut v tom samém roce, ale poprvé závodil až o rok později.

Čtyřválcový motor použitý pro pohon S.61 navrhli bývalí inženýři značky Isotta Fraschini, jimiž byli Gaetano Stefanini a Giuseppe Coda. Použitím vrtání 130 milimetrů a zdvihu 190 milimetrů dosáhli zdvihového objemu přibližně 10 litrů. Motor byl však zajímavý i dalšími vlastnostmi, než jen svou velikostí. Využíval rozvod OHC se čtyřmi ventily na válec a k zažehnutí směsi sloužilo dvojité zapalování.

Masivní a sofistikovaný motor byl namontovaný v konvenčním ocelovém žebřinovém rámu. Čtyřrychlostní převodovka byla spojena se samostatnou skříní s ozubenými koly po obou stranách, která za pomoci velkých řetězů poháněla zadní kola. Na obou stranách zadní tuhé nápravy byly použity poloeliptické listové pružiny a brzdění obstarávaly dva ozubené pásy v převodovce, jež byly chlazeny kapalinou.

První vyrobené kusy Fiatu S.61 byly obléknuty do základní karoserie a odeslány do Spojených států amerických, protože na počátku druhého desetiletí dvacátého století nebyly vozy vhodné pro použití na evropských závodních tratích. Trojice exemplářů odstartovala v americké Grand Prix roku 1910 v Savannah, kde Felice Navarro stanovil nejrychlejší čas kola. Všechny kusy však musely později odstoupit kvůli technickým potížím a havárii. Přestože již byly ve vývoji nové vozy, Victor Heméry s S.61 zvítězil v závodě Grand Prix de France 1911 na trati v Le Mans.

V zimě na přelomu let 1910 a 1911 byl dokončen vývoj vozů S.74 Grand Prix a S.76, které byly poháněny 14,3 a 28,3 litrovými variantami šestnáctiventilového čtyřválce. Vyššího zdvihového objemu motoru bylo dosaženo vývrtem 190 milimetrů a dlouhého zdvihu 250 milimetrů, kvůli čemuž řidič koukal na cestu přes vysoký motor. V pozdní části roku 1911 absolvovala dvojice Fiatů S.76 zkušební jízdy v belgickém Ostende, kde ruský kníže Boris Soukhanov zaúkoloval amerického závodníka Arthura Duraye, aby se s jeho vozem pokusil dosáhnout pokud možno co nejvyšší maximální rychlosti. Duray následně dosáhl rychlosti až 213 kilometrů v hodině, s níž se Fiat S.76 neoficiálně stal nejrychlejším autem na planetě. Vůz si pro svou hrubou sílu později vysloužil přezdívku „Beast of Turin“.

Stejně jako u Fiatu S.61, i v případě typu S.74 byly první vyrobené exempláře odeslány do Spojených států, kde s nimi závodili místní jezdci. Řadil se k nim i David Bruce-Brown, který zvítězil v závodě v Savannah roku 1910. Vítězství zopakoval v roce 1911, tentokrát však za volantem nového Fiatu. V roce 1912 se po dlouhých čtyřech letech konala další French Grand Prix, na níž se opět stal hvězdou Bruce-Brown. Později byl ale diskvalifikován za doplňování paliva mimo zastávky v boxech. Další soutěžící S.74 se poté umístil na druhém místě za Peugeotem.

Krátce po francouzské Grand Prix roku 1912 byl v Evropě zavedený limit omezující zdvihový objem závodních vozů, který byl silnou čárou přes rozpočet italské značky. Fiat pokračoval v závodění na americkém území se značným úspěchem. Smutným okamžikem se stala tragická havárie Davida Bruce-Browna, který přišel o život ve svém S.74 při tréninku na americkou Grand Prix v Milwaukee v roce 1912. Caleb Bragg s druhým S.74 závod nejprve odmítl, ale později nastoupil na start a zvítězil.

Stejně jako mnoho dalších závodních automobilů té doby, i mnoho vysloužilých čtyřválcových Fiatů obléklo tradičnější karoserii a staly se běžnými silničními auty. Z S.61 a S.74 přežilo jen několik exemplářů. Dvojice nejvýkonnějších S.76 je v garáži britského nadšence Duncana Pittawaye, který zrestauroval první z vozů za použití některých originálních dílů.

Eliška Junková: Drobná dáma za volantem bugatky

Nadějně vyhlížející závodní kariéru Elišky Junkové ukončila tragická smrt manžela na Nürburgringu.

Číst celé

Chevrolet Corvette XP-819: Lodní motor za zadními koly

Špióni v automobilovém průmyslu stále častěji hledají informace o vývoji Chevroletu Corvette s motorem uprostřed. Podobný prototyp s motorem za zády americká značka zkusila již v šedesátých letech.

Číst celé

Sportovní auta ztělesňující zklamání. Tahle se vážně nepovedla

Čtyřkolové ikony si připomínáme každým dnem, ale co auta, na něž mnohdy zapomínáme? Vybrali jsme šest takových, na něž svět zapomněl právem.

Číst celé

Lamborghini Diablo GT se prodávalo s nejstylovějším zavazadlem na světě

Originální kufřík pro Lamborghini Diablo GT byl vyrobený z uhlíkových vláken a nesl sériové číslo svého vozu.

Číst celé

Aston Martin V8 Zagato: Motor se vstřikováním nestačil na to, aby jel 300 km/h

Aston Martin se ve druhé polovině osmdesátých let spojil se Zagatem, aby společně oslavili ikonický DB4 GT Zagato. Vzácné GT vycházející z V8 Vantage je považované za jeden z nejlepších vozů značky všech dob.

Číst celé

Porsche 911 Carrera 2.7 Turbo: Příběh historicky první silniční 911 s turbem

Porsche 930 Turbo bylo oficiálně první silniční 911 s turbodmychadlem, ale sériovému vozu předcházel prototyp s menším boxerem o objemu 2,7 litru.

Číst celé